IV

Vesmír je celý na dálku.
Zatímco tu sedím
a píšu tyhle řádky,
rozpínám se s ním,
přestože nehybně sedím
u svého stolu.
Každé světlo k nám přichází pozdě.
Díváme se na hvězdy
a vidíme, čím byly,
ne čím jsou.
Možná už dávno vyhasly.
Možná jejich světlo
ještě neví,
že nemá kam dorazit.
A když jsi odešel,
viděl jsem tě ještě dlouho.
Tebe
a to, čím jsi býval.
Jen světlo,
které vycházelo z tebe,
když jsi ještě stál
kilometry ode mě.
A když jsi přišel ke mně,
čas se kolem nás ohnul,
jako bychom se ocitli
poblíž něčeho tak těžkého,
že ani hodiny
nedokázaly pohnout ručičkami.
Za oknem ubíhaly týdny
a u mě doma
se jedna chvíle protáhla do let.
Jedna hodina byla rokem.
Jedna noc desetiletím.
Proč se celé roky před tebou
vejdou jen do několika vět,
zatímco jedna noc s tebou
stále nemá konec?
Mezi námi byla cesta.
Ne prázdno.
A nakonec se celý život
vměstnal do několika měsíců,
které nám byly dány.
Kdyby to přišlo později,
možná by to bolelo víc,
řekl táta.
O kolik později?
O jednu noc?
O deset let?
Co by se ještě muselo stát,
aby těch několik měsíců
smělo být nazváno životem?
Neříkám, že to bylo dost.
Jen že se to stalo.
Že kalendář změřil délku,
ale opomněl zvážit její hmotnost.
Jak daleko může být člověk,
jehož světlo ke mně
stále přichází?
A jak krátký může být čas,
aby v sobě přesto unesl
celý život?
Poznám,
že už ten člověk není?
Poznám,
že hvězda vyhasla?