Pět minut
u pisoárů

Motiv dvojího jména v knize nefunguje jako jednoduché „pravé jméno odhalí pravého člověka“. Min sám je důkazem, že takhle identita nefunguje. Min a Daniel jsou dvě legitimní podoby stejného člověka, nikoli dvě masky. Právě proto mu nepřipadá automaticky podezřelé, když zjistí, že Nico má ke svému jménu podobně komplikovaný vztah. Minova vlastní zkušenost mu naopak nabízí velmi dobrý důvod, proč některé věci přijmout bez nedůvěry. Člověk může druhému ukázat občanský průkaz, své tělo, rozpaky i touhu a přesto mu neukázat celý svůj život.

Kamera vstoupí do příběhu dvakrát a pokaždé znamená něco jiného. První video je čistě praktické. Daniel si se svolením natáčí interiéry historické památky, aby se mohl připravovat na práci průvodce. Výslovně přitom dostane zákaz záznam zveřejnit. Kamera zachytí místnosti, vitríny, předměty, prázdná místa a hlasy lidí, kterým v okamžiku natáčení nikdo nepřikládá zvláštní význam. Druhé video vzniká z úplně jiného důvodu. Tentokrát je kamera součástí intimní hry mezi Minem a Nicem. Jde o stud, pohled, souhlas být viděn a vzrušení z toho, že se hranice soukromí může posunout dál, než by člověk za běžných okolností dovolil. První video Min zveřejnit nesmí; u druhého je právě možnost, že ho uvidí někdo další, součástí jeho přitažlivosti. A časem se může ukázat, že obraz, který člověk jednou pustí do světa, už nemusí patřit jen jemu.

Název knihy označuje konkrétní situaci mezi Minem a Nicem na pánských veřejných toaletách. Mokré dlaždice, kovové přepážky, zrcadlo, pisoáry, džíny, kouř zachycený v oblečení, pot, mýdlo a pach dezinfekce a moči — alespoň pro ty, kdo je ještě dokážou cítit. Je to obyčejné, trochu špinavé a velmi tělesné místo, které se na několik minut promění v prostor erotické hry, důvěry, dominance, studu a pohledu dalších mužů. Min v té chvíli nemá skoro žádnou pochybnost o tom, kdo situaci řídí. Jenže intimní moc a skutečná moc nejsou vždycky totéž a některé okamžiky začnou vypadat úplně jinak ve chvíli, kdy se na ně člověk podívá podruhé.

Jedním z výrazných motivů knihy je úplná ztráta čichu a chuti po covidu. Ne jako efektní metafora a ne jako nadpřirozená schopnost „vycítit člověka“. Daniel byl před nemocí jednoduše velmi smyslový člověk. Nevnímal jen to, jak muž vypadá. Vnímal kouř v jeho bundě, pot, mýdlo, dech, pivo na rtech, studený vzduch zachycený v oblečení i vlastní reakci na blízkost cizího těla. Ještě před Vánoci má občas jednoduchý, nezávazný sex s mužem, kterého zná z Jablonného. Není to velká romance ani tajná životní láska. Je to jeden z lidí, jejichž tělo Daniel zná také podle pachu a chuti. Když se po nemoci ocitne podobně blízko stejného člověka, všechno fyzicky funguje stejně, a přesto je něco zásadně pryč. Stejná ústa, stejná kůže, stejný člověk, ale bez chuti a bez pachu. Teprve tehdy Daniel skutečně pochopí, o jak velkou část světa přišel. Nico je později muž, kterého bude znát už jen v tomto novém světě. Min nikdy nebude mít vzpomínku na to, jak Nico voněl.

Pět minut u pisoárů je také román o mužském těle a o tom, jak se mužství čte. Džíny, košile, oholená hlava, knír, chlupatá předloktí, kožená bunda, rozepnutý pásek, bomber nebo tetování mohou v jednom kontextu znamenat přitažlivost a v jiném nebezpečí. Kniha se pohybuje na hranici mezi erotickou představou mužské dominance a skutečnými podobami moci. Ne všechno, co je bezpečné ve fantazii, je bezpečné ve světě mimo ni. A ne všechno, co v intimní situaci působí jako podřízení, znamená skutečnou bezmoc. Někdy může jeden člověk dokonale řídit tělo druhého a přitom vůbec netušit, kdo ve skutečnosti řídí příběh kolem nich.

• současný horor hledání práce
• Jablonné v Podještědí před Vánoci
• rodinný obchod jako bezpečí i možnou budoucnost, ze které chce Min vykročit
• pohovor na průvodce v nedaleké historické památce
• uchazeče, který se připraví až příliš dobře
• video pořízené s výslovným svolením a zákazem zveřejnění
• podezření, které vznikne právě z věcí udělaných v dobré víře
• covid a úplnou ztrátu čichu a chuti
• tělesný svět před nemocí a jeho podivně plochou podobu potom
• přesun ze severu Čech do další životní etapy
• českého Vietnamce se dvěma jmény
• muže, který má k otázce jmen vlastní vztah
• erotickou dominanci a submisivitu bez jednoduchého rozdělení skutečné moci
• veřejné pánské toalety jako jedno z ústředních míst knihy
• druhé video, u kterého je zveřejnění součástí hry
• jednu nábojnici
• tetování, jehož význam závisí na příběhu, který o něm člověk slyší
• věci, které při druhém pohledu vypadají úplně jinak
• thriller, který se dlouhou dobu může tvářit jako vztahový román

První obraz knihy není zločin. Je to člověk před počítačem, který hledá práci. Min sedí v Jablonném v Podještědí a otevírá jeden inzerát za druhým. U některých nesplňuje požadavky, u jiných je nesplňuje skoro nikdo, kdo by za nabízené peníze chtěl skutečně pracovat. Některé firmy se neozvou vůbec. Jiné mu poděkují automatickou větou tak rychle, že pochybuje, zda jeho životopis vůbec někdo otevřel. Dole v obchodě jsou jeho rodiče. Kdyby chtěl, může sejít a pracovat. Právě to nechce. Pak najde nabídku místa průvodce. Není to vysněná kariéra, životní poslání ani velká příležitost. Je to něco jiného. A Min se rozhodne, že tentokrát udělá všechno správně. Možná právě tím začne problém.

Příběh začíná v Jablonném v Podještědí a v krajině severních Čech. Patří k němu rodičovský obchod, řada garáží a místa, která v malém městě existují trochu mimo hlavní pohled, stejně jako historická památka na kopci, cesta vzhůru, zimní les, policejní služebna a Vánoce. Později se prostředí mění. Přichází Praha, byty, ulice velkého města, místa, kde je člověk s někým skutečně sám, i místa, kde si to pouze myslí. Veřejné toalety, telefonní displej a internet postupně začnou mít stejnou důležitost jako fyzické pokoje a chodby. Pět minut u pisoárů není román uzavřený do jednoho domu ani jednoho města. Jeho prostředí se mění stejně jako Minův způsob vnímání. Na začátku má sever Čech pach a chuť. Později už ne. Některá místa Min poprvé vidí přímo a podruhé prostřednictvím obrazovky. A právě druhý pohled někdy bývá ten nebezpečnější.

Jedním z opakujících se předmětů knihy je vystřelená nábojnice. Není to automaticky důkaz ani vražedná zbraň. Je to obyčejný předmět, který lze velmi snadno vysvětlit, pokud člověk věří příběhu kolem něj, a mnohem hůř ve chvíli, kdy tomu příběhu věřit přestane. Stejná věc může v různých okamžicích znamenat profesionalitu, vzpomínku, dekoraci, varování nebo něco, pro co už žádné pohodlné vysvětlení nezůstane. Nábojnice se přitom nezmění. Změní se člověk, který se na ni dívá.

Je to román o důvěře, identitě, studu a touze. O tom, jak snadno si spleteme intimitu s poznáním a jak je možné znát cizí tělo velmi důvěrně a přesto nevědět všechno podstatné o člověku, který v něm žije. O tom, že dvě jména nemusí znamenat dvojí život — a že někdy ano. Je také o rozdílu mezi intimní a skutečnou mocí. O tom, že člověk, který v jedné situaci vypadá bezbranně, nemusí být bezmocný vůbec. O obrazech, které vypadají jako definitivní důkaz reality, přestože kamera vždycky zachytí jen to, co má právě před objektivem. A také o tom, že člověk nemusí přehlédnout varovný signál proto, že je hloupý. Někdy mu jen příliš vyhovuje příběh, do kterého ten signál zapadá.

Pět minut u pisoárů vychází z několika skutečných zkušeností, ale román samotný je fikce. Jména, postavy, místa, profese i konkrétní okolnosti jsou přetvářeny do samostatného příběhu. Jablonné v Podještědí tvoří počáteční svět knihy. Samotná historická památka je fikcionalizována, aby příběh nebyl rekonstrukcí konkrétní skutečné události. Úplná ztráta čichu a chuti po covidu se neprojeví jen v ději, ale také ve způsobu vyprávění. Před nemocí má svět výraznou pachovou a chuťovou vrstvu, potom z prózy obě vrstvy zmizí stejně, jako zmizí Minovi. Dvojí jméno hlavního hrdiny není známkou tajemství. Právě naopak. Min a Daniel jsou dvě legitimní podoby stejného člověka. Díky tomu samotné zjištění, že někdo další používá více jmen, nemusí Min automaticky chápat jako varování. Erotická rovina knihy není oddělená od thrilleru. Otázky dominance, podřízení, studu, pohledu a kontroly patří přímo k tomu, jak Min druhého člověka interpretuje. Název knihy proto neoznačuje jen místo, ale také okamžik, kterému lze podle toho, co člověk právě ví, rozumět několika úplně odlišnými způsoby.