022.01 TOM – Papírové stěny 11.9. v 05:00 – 12:30

11.9.

Svítání přichází váhavě; ulice se protahují, zívnou a ještě zůstávají na půl ve snu. Vzduch voní čerstvým pečivem a jemným prachem brzd; ticho má lehkou, moučnou chuť. Tramvaj zaduní a světlo jejího reflektoru přetne šero na dva stejné díly. Město se v ten okamžik nadechne a na chvíli je všechno nové, než se den opotřebí.

Storyboard — Veronika

Detail: kapka rozprsknutá na bloku.

Detail: ruce svírají medaili, prsty přejíždějí po jejím okraji.

Prázdný rámeček — zatím nevím, co tam patří.
Možná ticho.

GRINDR ORBIT (TONY LEUNG) I’m a shadow in your orbit,
A name you’ll never see, Floating in the whispers of a world That’s
not quite me. Your phone lights up, another call, But I stay
in the gray, Waiting for the moment When your world looks my
way. I’m just a step, a glance, a breath, A click away from you.

The distance burns, the silence stirs, What would you say if you
knew?

TOM

Je pět ráno a ticho se ve mně usazuje jako cement. Kuchyň je ztichlá jak akvárium bez rybiček – jen filtr pulsuje monotónním bublotem. Pořád to samý. Jako by tu čas zamrznul v jednom okamžiku.

Máma spí. Její dech je tak tichej, že musím občas poslouchat, jestli vůbec dejchá. Vezmu do ruky její hubený zápěstí a začnu měnit popruh, aby se jí neudělaly otlaky. Zbytek noci jsem krokoval po bytě sem a tam. Prsty mě brněj a mám v hlavě hustou mlhu. Ale na spaní to není.

Otevřu lednici – nic moc. Karton mlíka a jednorázový pudinky, který máma občas sní. Takže skoro nic. Napíšu na magnetickou tabulku „koupit“ a zamyslím se, kde na to vlastně vezmu.

Znovu jsem stáhnul Grindr. Proč, to fakt nevím. Ta debilní ikonka teď svítí vedle počasí, jako by to patřilo k sobě. Nejdřív bouřky, pak šukání. Jako bych si tím něco dokázal.

V koupelně si suším vlasy ručníkem, abych mámu nevzbudil. Fénem by to bylo rychlejší, ale ten rámus… Snažím se bejt neviditelnej. Tiše se pohybovat, jako stín. Už jsem si na to zvyknul.

Vedle dřezu leží startovní kartička. Ranní rozplavba v sedm.

Dejchej, řeknu sám sobě. Prostě dejchej.

Z pokoje se ozve mámino zamumlání. Něco ze spaní. Sevře se mi hrudník, jako by mi někdo stisknul plíce. Měl bych sehnat další brigádu. Něco, co vydělá víc než pár směn v Dlážděnce. Jdu k ní a položím jí ruku na rameno. Je tak křehká. Kolik vlastně váží? Padesát kilo? Míň?

Zapnu kávovar, kterej vyprsne kávový drtě jako prásknutím lana o hladinu. Kurva. Snad se nevzbudila. Připravím si tašku – pití, ručník, plavky, sprcháč, deodorant. Všechno mechanicky, bez přemýšlení.

Když vycházím z bytu, cejtím, jak dvakrát zrazuju. Sebe i mámu. Ona tu zůstane sama a já jdu zase dělat, co musím, ne co chci. Ale co jinýho mi zbejvá?