1.KAPITOLA – ZAARE

Telefon ležel na podlaze a svítil modře.

Displej neukazoval nic důležitého. Jen čas.

2:45.

Hamburger na něj koukal ze země. Ležel na zádech na koberci a nevěděl, kdy přesně tam skončil. Nebyl opilý. To byl ten problém. Kdyby byl opilý, mohl by si říct, že se to ráno zlepší, až se vyspí a vypije vodu.

Ale nebyl opilý.

Zkusil vstát a pokoj se trochu naklonil doleva. Zachytil se o roh pohovky a chvíli tak stál, s rukou na látce, která ještě — a tady přišla ta nesnesitelná věc — ještě voněla.

Člověkem, který tam seděl.

Ještě před chvílí.

Hamburger pustil pohovku a udělal dva kroky k oknu. Hamburk venku byl tichý jako kulisa. Oranžové lampy, tmavé nebe, déšť jako starožitnost. Někde dole projelo auto a červená světla se roztáhla přes mokrý asfalt do tenkého pruhu a zmizela.

Položil ruku na studené sklo. Pokoj za ním zůstával vlažně vřelý. Právě to teplo bylo nejhorší. Prostor ještě nezaznamenal, co se stalo. Pokoj čekal, že se dveře otevřou, Dominique se vrátí a hodí klíče na tác u vchodu tím svým způsobem — trochu nepozorně, trochu bez přemýšlení, jako někdo, kdo patří.

Ale tác byl prázdný.

Hamburger od okna odešel, protože se mu začal motat pohled. Stěny byly černé, zlaté v místech, kam dopadalo světlo svíčky. Nízká svíčka na příborníku ještě hořela. Nechal ji hořet odpoledne, zapomněl na ni, a ona teď pokračovala dál, jako by nevěděla, že jednou přece jen dohoří.

Vedle svíčky stál starý kovový kolotoč. Dětinská věcička z blešího trhu. Dominique tehdy řekl, že vypadá jako z pohádky. Teplo svíčky ho pomalu roztáčelo a stíny malých koníků a vlaků se pohybovaly po stěně v dlouhých obloucích.

Hamburger se na ně díval.

Stíny byly větší než věc sama. Vždycky větší. Koníci přes celou stěnu, vlak jako temný pruh napříč pokojem. Pohybovaly se pravidelně a Hamburger sledoval jejich rytmus. Chvíli mu to pomáhalo soustředit se na něco mimo sebe.

Pak si uvědomil, co dělá.

Stojí v černozlatém bytě ve 2:45 a sleduje stíny dětských vzpomínek.

V tu chvíli to přišlo.

Nebyl to pláč.

Spíš jako by mu někdo z hrudníku vzal něco konkrétního, fyzického, a zůstala po tom dutina. Místo s tvarem a hranicemi. Prázdné místo, o kterém tělo vědělo, protože se z toho kymácelo, jako by pořád chtělo vyrovnat váhu něčeho, co tam už není.

„Das ist kein Gefühl.“ (To není pocit.)

Řekl to nahlas, tiše, do pokoje.

Pokoj to vzal na vědomí, ale nic nevrátil.

Pojmenování ničemu nepomohlo.

Stěny pořád stály celé pokřivené.

Přešel do kuchyně, protože se tvářila přívětivěji. Méně věcí. Méně stop.

Jenže i v kuchyni byl hrnek. Jeho hrnek. A druhý na odkapávači, suchý, prázdný, čistý způsobem, který znamená jen jedno. Už se nepoužívá.

Hamburger ho vzal do ruky.

Pak ho zase postavil nazpět.

Skříňka nad dřezem byla pootevřená a uvnitř stálo Dominiqueovo espresso — tmavá plechovka se zlatým víčkem. Hamburger skříňku nezavřel. Jen se na ni díval. Pak se otočil a šel pryč.

Zpět do pokoje.

Zpět ke stínům.

Svíčka ještě hořela.

Hamburger si sedl na zem zády do místnosti, tváří ke stěně. Kolotoč se točil a stíny jezdily přes pokoj jako karikatury pohybu. Telefon na podlaze dál svítil modře.

2:45.

Čas se nepohnul. Nebo kdo ví? Třeba Hamburger přestal vnímat čas úplně. Byl tam a díval se na stíny a věděl, že zítra bude všechno jinak. Ne nutně lépe. Jen jinak. Teď je 2:45 a ve 2:45 se nesmí rozhodovat.

To věděl taky.

Ale tělo rozhodovalo za něj.

Lehl si na bok a položil tvář na koberec. Vlasy mu spadly přes oko. Koberec byl tmavomodrý, starý, trochu hrubý. Cítil ho pod tváří jako jedinou věc v pokoji, která neměla žádnou paměť. Nebo tomu chtěl v tu chvíli věřit.

Díval se na svíčku z nížiny koberce.

Plamínek byl žlutá tečka v modrém šeru.

Kolotoč se točil.

Zavřel oči.

Na chvíli usnul a nevěděl o tom. Byl na hranici, kde se vědomí zklidní, ale nespí, kde mysl povolí právě tolik, aby pustila věci, které jinak drží člověka za límec.

V tu chvíli se něco ozvalo.

Kdyby to byla melodie, snad by si ji dokázal zapamatovat. Byl to spíš dozvuk po tónu — jako když se dotknete klávesy, tón zmizí, ale rezonance zůstane ve dřevě ještě chvíli a vy ji cítíte víc v hrudníku než v uších.

Ten zvuk byl v pokoji dřív, než Hamburger začal poslouchat. Jako by celou dobu patřil k tichu a on si ho teprve teď všiml.

Slovo.

Možná slovo.

Možná víc slabik dohromady v jazyce, který neznal. Nebyla to němčina, čeština ani angličtina. Nebyl to jazz z doků, rádio ani sousedský rozhovor přes zeď. Bylo to cizí, ale známé.

Vroucnopotir.

Možná to znělo jinak. Možná si to v ústech poskládal jinak, jako když se člověk probudí ze snu a drží v dlani poslední mokrý kousek papíru, na kterém už mizí písmo.

Přesto mu něco z toho zůstalo na jazyku.

Hamburger neotevřel oči.

Zvuk se neopakoval. Cítil ho dál jako tlak za hrudní kostí, jako první nádech po dlouhé době bez dechu. Tělo ho uznalo dřív, než by ho utloukly myšlenky.

Zůstaň, řekla mysl.

Tělo to odmítlo.

Nevstal. Nesbalil kufr. Nerozhodl se. Jen se v hrudníku něco přestavělo, jako když se střelka kompasu po dlouhém chvění poprvé usadí.

Ticho.

Magnetismus.

Bez instrukce.

Hamburger ležel na koberci. Bylo 2:45, kolotoč se točil, svíčka hořela, pokoj byl teplý způsobem, který už nebyl příjemný na kůži. A v těle se usadil pocit, který zatím neměl jméno.

Slovo, co se teprve rodilo.

Praha jako vzpomínka na ulici, tvář nebo chuť tvarůžků, které jako dítě nenáviděl. Byla to Praha jako místo, odkud se kdysi vyšlo. Teď ale volala k návratu. Něco v těle vědělo, kde je podlaha skutečná a kam se dá položit záda ke zdi.

Hamburger otevřel oči.

Svíčka hořela níž. Kolotoč se stále točil, pomaleji, protože teplo klesalo. Stíny koníků se po stěně pohybovaly líně.

Vstal.

Pomalu, s rukama na koberci, jako by čekal, že se pokoj znovu nakloní. Ale pokoj zůstal rovně. Hamburger stál zády ke stínům, tváří k oknu, k Hamburku venku, k deštivému tichému městu, které miloval a stále miluje, ale teď působilo jako prázdná kulisa za sklem.

Telefon na podlaze přestal svítit.

Displej zhasl a pokoj byl temnější. Hamburk venku zůstal oranžový a tichý.

Hamburger stál a nedělal nic.

Jen věděl — beze slov, bez logiky, bez toho, že by se snad rozhodl — že v tomhle bytě nemůže zůstat. V tomhle teplém černozlatém bytě s prázdným tácem, Dominiqueovým espressem ve skříňce a stíny koníků na stěně.

Ne proto, že by Dominique byl zlý.

Prostě ne.

Tělo to vědělo. Zvuk v hrudníku mu to řekl dřív, než stihl přemýšlet.

Svíčka tiše praskla a zhasla.

Z knotu se ještě kouřilo. Tenký bílý provázek kouře vystoupal ke stropu a rozpustil se ve tmě. Hamburger na něj chvíli koukal, jako předtím na auto venku, které zmizelo jako červená šmouha po mokrém asfaltu.

Pak se otočil.

Přešel k příborníku. Kolotoč stál. Vychladlý, nehybný. Koníci a vlaky v klidu. Hamburger ho vzal do ruky. Malý kus kovu, studený, trochu rezavý na spodku základny.

Položil ho zpátky.

Šel do chodby.

Bunda visela na háku — jeho bunda, tmavá, trochu příliš velká, koupená schválně o něco větší, protože větší bunda skryje víc a lidi tak nezírají.

Pod ní byl hák prázdný.

Ještě před pár hodinami tam visela jiná bunda.

Hamburger se na prázdný hák podíval přesně jednou. Pak sundal svoji bundu a přešel zpět do pokoje.

Sedl si na postel.

Vzal telefon ze země.

Displej se rozsvítil.

3:02.

Hamburger ho obrátil obrazovkou dolů a nechal ho ležet na přikrývce. Natáhl se. Zavřel oči. Neusnul hned. Ležel a slyšel déšť na okně a Hamburk za ním a někde v tom dešti pořád doznívala ta věc, tón beze jména.

Tělo ho znalo.

Ráno přijde ráno.

Kufr, vlak a Praha jako skutečné město a taky jen pocit v hrudníku. To všechno patřilo ránu.

Teď bylo 3:02 a Hamburger ležel v Hamburku v černozlatém bytě, v pokoji, který pomalu chřadl.

Poprvé od odpoledne jeho tělo nebylo opilé.

Jen ležel.

A čekal na ráno.