07.01 VERONIKA – Šedé ráno 14.7. v 06:30 – 08:30

14.7.

Po nočním lijáku zůstala městu na kůži tenká blána vody; každé auto ji rozstřikuje v průsvitné vějíře. Vzduch je studenější, než by léto dovolovalo, a pára z kanálů kreslí bílé stuhy k nebi. Kapky na zábradlí se třpytí jako cizí pihy krásy, které si někdo zapomněl smýt. A i šum listí se zdá měkčí, opatrnější – jako by se bálo vyrušit to nové, křehké ticho.

Polaroid — Veronika, 14/7 Tom; kapka na nose; ISO 800, 1/125 s. Mlha rozmazala stín věže, takže z ní zbyla jen měkká šmouha. V hledáčku to vypadalo, že fotím strach, co se bojí být vidět. Když snímek zaschnul, zůstala na něm jemná zrnitost – jako když se kůže brání chladem.

VERONIKA

Probouzím se do šedivýho rána. Venku ještě není pořádně vidět a budík řve jak o život. Zavřu oči, ale vím, že je čas vstávat. Nechci. Nechci se dívat do zrcadla a koukat na tu tvář – moji tvář, která mi každej den připomíná, jak moc mi chybí Tom. Jak moc mi chybí jeho pozornost.

Sáhnu po telefonu, posouvám palcem obrazovku nahoru a dolů, ale všechno se zdá tak prázdný. Jako by ani jedna z těch zpráv nebyla určená mně. Ani jeden lajk pod fotkou ze včerejšího tréninku. Prohlížím si profily ostatních holek z bazénu – všechny maj komentáře, srdíčka, pochvaly. Telefon opět padne vedle polštáře a já si uvědomuju, že musím začít den.

Vstávám a podívám se do zrcadla. Vzlyknu. Je to jako pohlédnout na vrak lodi, který kdysi plul hrdě po oceánu a teď je jen troskou na dně moře. Můj obličej je plnej šrámů – od života. Moje pihy, který nesnáším. Moje zrzavý kudrnatý vlasy, který se nedaj zkrotit. Moje čelist, která je větší než maj jiný holky. Proč nemůžu vypadat jak Lůca? Ta má všechno – dokonalý tělo, dokonalej obličej, dokonalýho kluka. A já mám jen Zuzajdu, která teď v kuchyni tiše kňučí, protože potřebuje ven, a mě zase čeká další den plnej zklamání. Okem mrknu po žiletce.

„Vstávej,“ křičím na bráchu ve vedlejším pokoji. „Slyšíš?“ Jeho neochotné sténání mi prozrazuje, že chce ještě spát. Ale takovej je už život. Vždycky musíme dělat věci, který nechceme.

Zuzajda, moje malinkatá čivava, se ke mně tiskne nosem ke kotníku. Pohladím ji a zamračím se. Už několik dní není ve svý kůži – a já se bojím, že bude potřebovat veterináře. Starý klouby jí nedovolujou skákat jako dřív a občas tiše kňučí, když se snaží vylízt na gauč. Nemám teď peníze na další návštěvu veteriny, zrovna jsem zaplatila registraci na závody.

Zabalím se do kabátu a vyvedu ji ven na ranní procházku. Vychladlej vzduch mi ostře proniká do plic a probouzí mě z ospalosti. Zuzajda se vleče vedle mě, její krátký nožičky cupitaj po mokrým chodníku. Přemejšlím, jestli dneska zvládnu trénink a zároveň se postarat o ni i o bráchu. Někdy mám pocit, že mě všechno táhne ke dnu jako koule uvázaná na kotníku. Ale musím to zvládnout. Jako vždycky.

Když se vrátím domů, nákupní tašky mi tlačej do prstů. Plastové ucho jedný z nich se mi zařezává do kůže jako tenký ostří. Ticho bytu mě přivítá jako starej známej, kterýho už nechci vidět. Je to ticho plný výčitek a nedokončenejch myšlenek.

Snídani připravím mechanicky – jako robot, co si zapamatoval svoji jedinou úlohu. Chleba, máslo, šunka. Každej den stejnej rituál, kterej už ani nevnímám. Kafe mi dneska přeteklo z hrnku při zalejvání, ale nemám sílu to řešit.

Bráchovi dám jídlo na stůl, postarám se o Zuzajdu a zamyslím se nad svým životem. Zuzajda ke mně vzhlíží svejma starejma unavenejma očima, jako by přesně věděla, co cejtím.

„Jsem víc než obyčejnej chlap,“ špitnu si pro sebe s hořkým úsměvem při pohledu na kuchyňskou linku pokrytou drobkama od rohlíků. Utřu je dlaní a smetám na zem. Dneska nemám sílu na úklid.

Mám tři koule – sílu vydržet všechno to šílenství kolem mě a stát pevně na nohách, i když bych nejradši jen ležela ve vaně plný horký vody a podřezala si tam žíly.

Ale to nemůžu udělat. Protože jsem Veronika se třema koulema – a musím bejt silná nejen pro sebe, ale i pro nás všechny tady doma. Zvlášť, když si rodiče odjeli řešit svoje problémy do ciziny a jediný, co mám, jsou peníze na účtu, co posílaj. Jsem víc než obyčejnej chlap, směju se sama sobě. Mám tři koule. TO může říct kdo?!

Někdy si říkám, jestli vůbec tušej, jak to tady zvládám. Brácha potřebuje pomoct s úkolama, Zuzajda potřebuje venčit, i když ty její starý klouby už neslouží, jak by měly. A do toho všeho ten pitomej Instagram a trenérka, co po mně pořád něco chce. Nemám ani čas se pořádně vyspat, natož přemejšlet o tom, jestli se mi líbí Tom, nebo jestli se mi nelíbí. Kafe už mi dnes z hrnku přeteklo…