024.02 VERONIKA – Napětí praská 12.9. ve 21:00 – 00:00

Nemůžu udělat krok zpátky. Ani ten záznamník nespustím.

Stojíme tu jako smyslů zbavení na tom zatraceným mostku. Nad hlavou mi křičí racek, jako by nám nadával, že jsme vůbec přišli. Řeka je pod námi hnědá, kalná, plná větví a sraček z včerejší bouřky. Taková ta voda, co si přijde i pro tebe, když se moc nakloníš.

Viktor se smekne na mokrejch prknech. Podvrtne si kotník nebo co. Nezeptám se. Nikdo se nezeptá. Celej tenhle moment je jedno velký mlčení.

„Tak co s tím uděláme?“ vypustím ze sebe a okamžitě toho lituju. Slova visí ve vzduchu jak smrad.

Tom stojí na druhý straně zábradlí, nohy na okraji, a drží tu medaili. Vypadá to, jako by chtěl skočit. Nebo jí hodit dolů. Nebo oboje. Nevím, kterej nápad je horší.

Martina stojí vedle mě, v rukou termokelímky, který nikdo nechce. Ticho. Jen řeka dole šumí a žene si svou špínu dál.

Tony sedí na kraji, nohy ve vzduchu, vidím, jak mu tuhnou lejtka. Je mu zima. Měl si vzít ponožky. Taková blbost, a stejně na to myslím. Jako by na tom záleželo.

Držím audiorekordér, červená dioda bliká. Zapnutej, ale nevyslovím otázku. Jakou otázku vůbec položit po tomhle všem?

Jak se cítíte po vašem coming outu, Tome?

Viktore, jaké to je být tím, kdo zničil olympijskou naději českého týmu?

Tony, litujete, že jste se do toho zamotal?

Všechno je to na hovno.

Tom povolí řetízek. Medaile cinkne o kov zábradlí, zvuk, kterej bude v noci slyšet ve snech. Malá bronzová věc, co měla znamenat všechno, a teď neznamená nic.

Viktor se dotkne její hrany. Neměl by. Vidím, jak mu v očích škubne bolest. Asi ví, že tohle nikdy mít nebude. Teď už ne.

Tony vydechne a otevře prsty. Gumička, kterou si celou dobu nervózně kroutil kolem zápěstí, spadne do louže pod ním. Blbej detail, kterej si budu pamatovat.

Mrknu a rekordér ukousne tři vteřiny ticha. Tři vteřiny, který by možná něco řekly.

Martina si poprvé odkašle, ale cokoliv chtěla říct, spolkne dešťovej ruch. Chci, aby to ukončila. Aby řekla, že to stačí, že můžeme jít. Že tohle není rozhovor, kterej kdokoliv z nás potřebuje.

Najednou blesk. Fotoaparát z křoví. Síma. Ta kráva se prozradila vlastním bleskem. Úplně vidím její ksicht – tohle bude článek. Tohle bude headline.

Martina okamžitě zakryje záběr deštníkem. Pozdě.

V dálce se Tom a Tony hádají s PR manažerem. Neslyším, co říkaj, zvuk přes déšť zní dutě, ale jejich gesta hořej vztekem.

„Nejsi content,“ řeknu tiše Viktorovi, kterej stojí vedle mě s očima přilepenýma k Tomovi. „Nejsi něčí story.“

Přikývne, ale nevím, jestli mě slyšel.

„Dejchej,“ šeptám. „Dejchej…“

Vytáhnu telefon a symbolicky ruším zítřejší PR seanci. Posílám zprávu: TICHO. Všechno velký písmena.

Nemůžu je takhle nechat roztrhat. Jako by nestačilo, co už se stalo.

Vypnu rekordér. Tohle nikdo neuslyší.