022.02 TONY – Papírové stěny 11.9. v 05:00 – 12:30

Pamatuju si ten zvuk – nové linoleum v tělocvičně. Vždycky mě uklidňoval, ten pach čistoty, možnosti začít znova. Dneska ale cítím, jak se mi třesou ruce, když vedu rozcvičku. Papír s časy se mi chvěje mezi prsty.

Adam vyhazuje medicinbal a směje se, jako by nešlo o nic. Jeho smích burácí tělocvičnou, přehlušuje i cinkání závaží.

Jirka vedle něj zapisuje opakování, soustředěný jako vždycky.

Mára dělá dřepy s gumou a pořád kouká na trenérův tablet, jako by tam našel tajemství vesmíru.

A Viktor… Viktor natahuje ramena, ta jeho gumička pořád cvaká o zápěstí. Rytmicky, jako metronom. Nemůžu od něj odtrhnout oči.

A pak je tu Tom. Vlní lanem, ale cejtím, jak mě sleduje. Nedívá se přímo, jen koutkem oka, ale vím to. Vždycky to vím.

„Nezapomeňte na nedělní kontrolní závod,“ připomíná trenér a rozdává papíry s časy. Moje ruka je zase nejistá, když si beru svůj. Čísla na stránce se mi vlní před očima jako hladina bazénu. Kurva, nemůžu se soustředit.

Sundávám potítko a najednou mi vypadne gumička. Snažím se uklidnit, sedm-tři dech, jak mě to učili. Nádech na sedm, výdech na tři. Nádech na sedm, výdech na tři. Nádech… sakra, ztratil jsem počítání.

Viktor se ke mně naklání a podává mi láhev. Jeho prsty se na vteřinu dotknou mýho zápěstí a já cítím, jak mi po páteři přeběhlo mravenčení. Proč zrovna on? Proč teď?

Tom to vidí. Samozřejmě, že to vidí. Otáčí hlavu, stahuje si kapuci mikiny do čela. Celé jeho tělo křičí: nechci to vidět. Nezajímá mě to.

Prásk! Trenérova píšťalka ukončuje sérii, ale šum v mojí hlavě trvá. Sedm-tři dech je v hajzlu. Zvedám papíry, které se zdají těžší než činky vedle mě.

„Únava se měří hlavou, ne stopkami,“ varuje trenér a dívá se na mě.

Usměju se, jako bych rozuměl. Jako bych věděl, co se to se mnou kurva děje. Ale kromě dechu, toho zatracenýho sedm-tři, ze sebe nedostanu nic.