Uplynul rok od doby, co jsem absolvoval kurzy Jakuba Poka: Zrychlená výuka cizích jazyků, Základní a Pokročilý paměťový kurz.
Nutno říct, že jsem všechny tři kurzy absolvoval v “balíčku” poměrně brzo po sobě. Pokročilý paměťový kurz jsem absolvoval v nastavení “základní chyby” – nepřišel jsem vůbec odpočatý, spíš naopak – je jedno, že k tomu došlo shodou okolností.
Poznal jsem tedy ten diametrální rozdíl, jak funguje můj mozek když je odpočatý a když je deprivovaný. Z toho důvodu jsem následující měsíc “doháněl” ve volném čase to, co jsem promrhal na kurzu. Dělal jsem si vlastní dlouhou paměťovou cestu například, trénoval ukládání pořadí karet v balíčku do paměti.
Již na základním kurzu, kde se pracovalo s master systémem se mi ukázalo, že můj mozek nezpracovává dobře obecné věci, které si těžko představuje. Master systém na ukládání čísel tedy obsahuje hodně vlastních pojmů – a i to se stalo překážkou v pokračovacím kurzu, kde většina lidí používala původní master systém – a to mě také brzdilo (ukládání karet).
Asi by bylo lepší absolvovat kurzy bez úprav master systému, ale co naplat – můj mozek potřebuje hodně stimulovat.
Tak jak šel rok, zpracoval jsem si podklady – vlastní paměťové cesty, ale zdají se mi mrtvé. Naučil jsem se časem tvořit paměťové cesty nahlas, tak jak Jakub Pok na kurz všechno říká nahlas. Jakmile jdu do tichého módu, informace se mi rozplizávají a hůře ukládají. Tak když se učím, musím si je minimálně ševelit. Jedna paměťová cesta se mi vytvořila v hlavě při vycházce z pejskem, aniž bych se o to nějak obzvlášť snažil.
Obecně mi fungují spíš paměťové cesty na “domy z dětství” jako třeba dům babiček a dědů, dům mé tedy…. asi je to tím, že jsem býval pecivál a rád všude pobýval. Nebo kdo ví – ale prostě je mám v duchu zažité a vlastně ve vzpomínkách zůstaly jen ty body, které si vybavuji a nepodstatné tam nejsou: Tam vidím botník, tam křeslo, tady zábradlí, tady překližkové dveře s dírou, tady telefon – a nemusím se složitě snažit o vytváření paměťové cesty ve vlastním bytě a blízkém okolí – udělal jsem si opravdu kratší i delší cesty, nicméně nemohu se na ně spolehnout. Tak využívám paměťových cest z prvního základního kurzu – a cest “domů z dětství”.
Říkám využívám, ale pravda je, že jsem se po roce nedostal k jejich smysluplnějšímu využití. Asi je důležité podotknout, že jsem rok bojoval s depresí, pozůstatkem z hlubokého truchlení – a to dost proces učení zasahovalo – deprese přinášely časté onemocnění a uzdravování, kdy se mi narušovaly procesy opakování a ukládání. Vlastně to bylo neustálé resetování mého nového nastavení.
Během roku s depresí jsem se snažil kupříkladu učit francouzsky, endralonsky a anglicky. Využíval jsem i aplikaci od Jakuba, i když dlouho zůstávala u ledu – trochu mi pak pomohlo, když šla na kurz k Jakubovi i moje máma. Jakub mě trochu povzbudil, abych pokračoval. Vyleštil jsem si tedy v aplikaci anglická slovíčka – leštění říkám procesu objevování, kolik mám slovíček v trvalé paměti – takže vlastně procházím slovíčka všechna a jedno po druhém leštím. Do aplikace jsem se snažil zanést i slovíčka francouzská a endralonská, časem jsem přidal i pár slovíček z dothračtiny.
Fakt, že jsem slovíčka zanášel přes webové rozhraní a že to vyžaduje dost času, napomáhal učení, ale na druhou stranu mě dost zmáhal. Osobně už nerad sedím u PC tak rád. Jeden čas jsem měl pocit, že s “telefonem” spím, snídám, pracuji, bavím se, seznamuji – a to se mi přestalo líbit. Proto jsem i dost bojoval s aplikací. Nyní, po roce, zvažuji, že si ji opět pořídím, abych mohl lépe cvičit slovíčka po cestě do práce metrem.
Nyní objevuji korejštinu. Tak jak jsem vskočil do francouzštiny, tak jsem z ní, díky přetrvávající depresi, vyskočil – a poté, co jsem se s depresí vypořádal jsem se k ní již nevrátil. Začal jsem jinde – proto korejština.
Možná si říkáte, proč skákám z jednoho do druhého a u ničeho nezůstanu. Nevýhodou toho procesu je, že mám pořád pocit, že nic neumím, ale pravda to tak docela není. Do teď se mi vybavuje slovíčko vesurozviol – krvácení z endralonštiny, khasar, khalasar, khalakka z dothračtiny…a v době, kdy jsem jezdil jako řidič Boltem, cizinci často zmiňovali, že mám širokou slovní zásobu. Asi na ně dělal dojem že jsem nad slovíčky moc nepřemýšlel a prostě povídal…
Master systém jsem si nedávno musel znovu oprášit, protože jsem měl výsledek 80 ze 100 v aktivní paměti. Tak jsem to opět poladil.
Technika k ukládání jmen a příjmení se mi hodila teď v nové práci hlídače, kdy IT nedovolují hlídačům nahlížet do dat uživatelů – a tak můj trénink spočívá v tom, že vidím dvě vteřiny osobu vcházet do práce, projít turniketem a za vteřinu poté se mi zobrazí jeho jméno a příjmení. V obrovské rychlosti se snažím najít během vteřiny, dvou charakteristický znak v tváři a pak ho rychle spojit s asociací. Během prvního měsíce jsem se naučil 30 lidí z vedení a 30 zaměstnanců, které si během pochůzek, tak jak je různě potkávám, znovu opakuji, tím, že je pozdravím. Dalších 270 zaměstnanců mě čeká. Nemám to jako povinnost. Dělám to spíš spontánně, ale hezky to funguje.
V zásadě mohu říct, že mi lépe funguje nad ukládáním informacím moc nepřemýšlet a prostě jen zkusmo ukládat. Jakmile to promyslím, přestává mě to bavit a jdu od toho. Zjistil jsem po roce, že nemám vlastně chuť se něco učit stylem: “dám tomu rok, půl, dva”, stylem “na něco se zaměřím”, ale spíš “hopskat si jako koník” a tu něco ochutnat a tam něco ochutnat. Může to být tím, že nemám cíl – nic jasného za čím bych šel – a tak se snažím trénovat na věcech, které mi jdou do cesty.
Zkoušel jsem ukládat telefonní čísla, jména k obličejům lidí, které jsem potkal jednou – a paradoxně jsem teď dával první pomoc někomu, na kom jsem si zkoušel ukládání jména k rysu obličeje – a nebyl jsem záchranářům říct nic víc než že nevím. Takže bez opakování to prostě nejde. Tu a tam se něco uloží jako kdyby to tam mělo být, ale to je spíš náhoda.
Kamenem mého úrazu zůstává tedy opakování, které má svůj řád – a já ten řád ani po roce ne a ne nastolit. Je to třeba tím, že můj život řád žádný nemá a spěchá jako horská bystřina do údolí.
Jednu věc ale musím přiznat. Vzrostlo mé sebevědomí, co se týká funkčnosti mého mozku. Vím, co si dokáže zapamatovat. Předtím jsem měl jen pocit kaše. Teď mám funkční mozek – se svými výkyvy, jistě – ale schopný se cokoliv naučit.
Jen mojí cestou je hopskat si jak koník a užívat si. Holt “práva” ani “čínskou medicínu” ani “jazyk” si tam je tak nenasypu. Ale ostatně – jde o to?
Věnuji víc pozornosti svému okolí, lidem, informacím – a víc je uchopuji. Důležité je pro mě dát věcem pozornost, nehledě na to, že se mi nepodaří vždy vše uložit – a často něco zapomenu kvůli své nedbalosti.