Epilog

Všechno, co na obloze vidím, už se stalo.
Každá hvězda ke mně přichází z vlastní minulosti.
Každá galaxie mi ukazuje tvář,
kterou možná dávno nemá.
Kamkoli bych se vydal za světlem,
letěl bych zpátky.
Budoucnost nemá souhvězdí.
Nevyslala ještě jediný paprsek,
podle něhož bych poznal její směr.
Přesto se přede mnou prostor rozevírá.
Ne jako dveře.
Spíš jako tma, která přestala znamenat konec.
Dům má stejnou adresu.
Pokoj zůstává na místě.
Moje tělo leží v jeho středu,
ale jeho souřadnice už nejsou stejné.
Táta kdysi přeložil čtvrtku
a dva vzdálené okraje se dotkly.
Uprostřed obyčejného papíru vzniklo místo,
které předtím neexistovalo.
Teď k sobě přikládám dva okraje,
mezi nimiž dosud ležel celý můj život.
Na jednom všechno,
co už vyslalo své světlo.
Na druhém nic,
čemu bych dokázal dát jméno.
Dotknou se.
Nevznikne návrat.
Vznikne směr.
Možná jednou vstanu pod oblohou,
která nebude znát mou minulost.
Možná usnu v pokoji,
kde noc padá v jinou hodinu.
Možná se naučím řeč,
ve které dosud neznám jediné slovo,
a spatřím moře,
jež nikdy neodráželo známé hvězdy.
Možná tam čas nepoběží rychleji ani pomaleji.
Jen nebude měřit čekání.
Možná mě jiná gravitace naučí,
že tíha nemusí být břemenem,
ale způsobem,
jak zůstat na povrchu nového světa.
Nevím, co tam najdu.
Vím jen, že tentokrát nepůjdu za světlem.
Půjdu tam,
odkud ještě žádné nepřišlo.
Do tmy, která není prázdná,
jen dosud nic neprozradila.
Mé oči už nevědí dřív než já.
Hledí před sebe
a nevidí nic,
co by se už stalo.
Poprvé se nemají čeho zachytit.
A přesto se nebojí.
Večer položím hlavu
na polštář s hvězdou.
Je jediná,
která ke mně nepřichází z minulosti.
Je tady.
Pod mou tváří.
Právě teď.
Zavřu oči.
V záhybu látky,
mezi hvězdou a nocí,
leží jeden drobný kvítek býlí.