XV

Doteď jsem byl prostor, kterým všechno procházelo.
Mrtvé planety ve mně nechávaly chlad.
Staré hvězdy mě osvětlovaly ještě dlouho po svém zániku.
Každá černá díra ohnula můj směr
a každá červí díra nabízela zkratku do světů, které jsem opustil.
Cítil jsem i to, co se mě netýkalo.
Cizí gravitace mi vstupovala do těla
a vydávala se za osud.
Teď se nic nezavřelo.
Stále vidím světlo mrtvých hvězd.
Stále poznám tah planet,
které mě kdysi volaly jménem.
Jen už skrze mě neprocházejí.
Něco ve mně změnilo frekvenci.
Nerezonuji s tělesy,
která chtějí být středem.
Rezonuji s tím, co mezi nimi rozpíná tmu,
s neviditelnou silou,
kvůli níž se galaxie vzdalují
a vesmír se přesto nezmenšuje o jedinou hvězdu.
Je to za hranicí mého dne,
tam, kam dosud nedorazil pohled.
Nevím, zda je to místo,
člověk
nebo moje vlastní budoucnost beze jména.
Její světlo ke mně ještě nepřišlo.
Přesto se přede mnou prostor zvětšuje.
Staré planety mohou dál obíhat.
Mrtvé hvězdy mohou vysílat své poslední světlo.
Černé díry mohou ohýbat obzor.
Ani jedna už nepřepíše mou dráhu.
Nejsem tvrdší.
Nejsem méně citlivý.
Jen už nejsem prázdnem,
do kterého všechno padá.
Nesu si vlastní čas.
Události ve mně zůstávají,
ale žádná mě nedrží na svých souřadnicích.
To, co skončilo,
nepřestalo být skutečné.
Jen už to neleží přede mnou.
Mé oči věděly dřív než já.
Teď hledí do místa,
odkud ještě nepřišlo žádné světlo.
Nevědí, co tam je.
A poprvé
to není tma.