VII

Naše poslední setkání
bylo květnovou procházkou
k místu, kde leží Amálka.
Seděli jsme na jejím vršku
pod stromem.
Noc už byla tmavá
a my se líbali
nad tělem,
které jsem kdysi miloval
jiným druhem lásky.
Pod námi smrt.
Mezi námi ještě život.
A všude kolem žáby.
Nikdy předtím jsem je neslyšel
kvákat tak hlasitě.
Každý jejich hlas
vybuchoval v rákosí
jako supernova.
Jedna za druhou.
Celý vesmír kolem nás
zanikal v hluku
a my jsme si nevšimli,
že zanikáme s ním.
Bylo to loučení?
Nebo nás jen noc
nedokázala překřičet?
Nevím, který polibek
byl poslední.
Nevím, jestli ses při něm
ještě přibližoval,
nebo už padal za obzor,
odkud se světlo nevrací.
Kdybych věděl,
že už tě příště neuvidím,
líbal bych tě jinak?
Držel bych tě déle?
Nebo by se nestalo nic
kromě toho,
že bych při každém výbuchu žab
počítal,
kolik hvězd nám ještě zbývá?
Pod stromem ležela Amálka.
Vedle mě jsi ještě seděl ty.
A já nevěděl,
že až odsud odejdeme,
budu už na tom místě
pohřbívat dva.