Chyběla tomu ale zkušenost Kamila Ch.

Ještě někdy v roce 2003 jsem řešil rozpor mezi citovou a sexuální orientací. Nemohl jsem pořád pochopit – proč miluju ženy, ale přitahují mě muži. A tenhle rozpor nechápala ani má duchovní učitelka – pořád chtěla, abych měl otevřené srdce k ženám – což mi nikdy v ničem nepomohlo – protože jsem pak utvářel citové vazby k nim – zatímco mě sexualita táhla jinam. Naučil jsem se tedy zavírat dveře k ženám a otevírat je víc k mužům – paradoxně muži v mém životě neuměli otevřít citové dveře směrem ke mně.

SV. AMBROŽ

Líbal jsem jeho rty jako divý,
rukou se přidržoval za jeho zátylek,
druhou lehce za boky,
stál jsem na špičkách.

Jeho oči bezedné,
Jeho rty červy prožrané,
Jeho tváře dřevěné.

Líbal jsem sochu jako divý,
prsty pohladil tvář,
palcem odstranil růž
„Splň mi moje tajná přání.“

30.3.2003, Pardubice

A pak ještě

DODATEK K SVATÉMU AMBROŽOVI:

Schoval bych se do jeho dutiny,
ale nemám proč,
nestydím se za sebe,
překonám svůj strach,
proto jsem zlíbal jeho rty
– jako bych líbal člověka,
co mě vidí beze hříchu.

Chtělo by se říct – a slezl jsem z podstavce, a teprve pak si všimnul bezpečnostní kamery za zády – naštěstí mě pak ale nikdo nehledal, asi jsem újmu soše svatého Ambrože nezpůsobil. Nikdy mě sochy nepřitahovaly, ale svatý Ambrož si mě zavolal. Asi mi potřeboval dodat trochu víc odvahy být sám sebou a přestat se skrývat.

*

Od doby, kdy jsem udělal svůj coming-out, uběhlo už mnoho let. Vlastně tolik let, že jsem zapomněl, jaké to je žít ve strachu – jaké to je – nevypořádat se se svým svědomím. A vždy, když potkám nějakého muže, co to v sobě nemá srovnané, chabě se mi rozžíhá v očích vzpomínka na to, jaké to asi bylo.

Dnes už nechápu sám sebe, že jsem se tak dlouho skrýval – a nikdy bych se už skrývat nechtěl, ale uvědomuji si o to víc, že i když uteklo mnoho let, stále se kolem mě vyskytují muži, stydící se za své cítění a vnímání – pořád to tu je – někde ve vzduchu – to tu visí – že to není ok.

V poezii mých mladých let se skrývá důležitá informace:

Obecnost je znakem strachu.

Do té doby, dokud jsem se nevyrovnal se sebou samým– a to se netýká pouze orientace – nenapsal jsem nic dobrého, protože jsem se skrýval za obecné verše nevypovídající nic o mně, o druhých či o světě.

Byl bych skvělým básníkem, vědět toto, když jsem byl mladý.

Hračky a sny
pod hlínu
pochčíme si
vagínu.

Zapsal Kamil Ch. do mého sešitu básní jako kritiku mé obecnosti. No, dnes se mu vůbec nedivím, že něco takového do mého sešitu napsal. Ale kdo je Kamil Ch., si už ani nevybavuji.

O ženách jsem psal pro své kamarády, asi aby ke mně měli blíž. Byl jsem o něco poetičtější:

… do ženy vniknul
ten nejsvětlejší proužek
a uleknutím vzniknul,
vůní jasmínový, stroužek.

25.4.2002, Písek

Chyběla tomu ale zkušenost Kamila Ch.