1

Nejdřív jsi byl bez tváře.
A to mi stačilo —
psát si s někým, koho jsem nemusel vidět,
abych mu věřil.
Miloval jsem ten hlas v písmu,
to tiché „jsem tady“,
které se nedělá větší než je.
A pak jsi mi ukázal obličej.
A já se zamiloval podruhé —
ne do fotografie,
do toho, že ses odhalil.
Čekal jsem dlouho.
Tak dlouho, až se čekání naučilo sedět u dveří,
ne jako pes, co štěká,
ale jako teplo, co ví, kdy přijdeš.
Něco odešlo.
A ty jsi přišel.
A ve mně se poprvé nepohnul strach,
jen místo.