V

Ve váze stojí býlí
a já mu pořád říkám květiny.
Je jako všechny květiny,
které jsem ti nikdy nedal,
které nikdy neuschly,
protože jsem ti je nikdy nenatrhal,
nikdy nekoupil.
Dal jsem ti ale všechno,
co jsem ti dát mohl,
všechno, co se dalo předat
beze svědků.
Jen tu květinu jsem ti dát nemohl.
Ta ví,
co jsme si nesměli říct.
Nebyl jsi nikdy můj.
Patřil jsi jiné hvězdě,
kterou jsi měl v úctě
a kterou nosíš na svém rameni.
I já ji mám v úctě.
A tak teď stojí býlí ve váze.
Květiny,
které jsem ti nikdy nepřinesl.
Bez vody,
bez doteku tvých rukou,
bez okamžiku,
ve kterém bys je přijal.
Večer se drobné kvítí
rozzáří od lampy
a na stěně vytvoří hvězdokupu.
Dívám se na ně
a říkám si,
že i to, co se nikdy nestalo,
může po setmění zářit.
Jak dlouho může usychat něco,
co jsem nikdy neutrhl?
A komu patří to býlí,
které nebylo tvoje,
a přesto vyrostlo
jen pro tebe?