XI

Během několika dní
prosákly do mého vesmíru
tři životy, které jsem kdysi mohl žít.
Nejdřív zazvonilo číslo beze jména.
Z druhé strany se otevřela místa,
která jsem opustil ještě před tebou.
Pak se ve starém vláknu rozsvítila věta.
Dopadla ke mně pozdě,
jako světlo hvězdy,
která neví, že jsem změnil oblohu.
Nakonec jsme se minuli v metru,
každý na jiném eskalátoru.
Na několik vteřin mezi námi
zůstala otevřená štěrbina.
Zamával jsem.
Nevím, zda jemu,
nebo muži,
kterým jsem se mohl stát.
Možná jsem během několika měsíců
prošel hrdlem červí díry
a vrátil se do stejného města
v jiném vesmíru.
Ulice mají stejná jména.
Dveře vedou do stejných domů.
Jen čas tu běží jinak.
Na jejich straně možná uplynulo
jen několik nocí.
Ve mně mezitím vychladlo moře,
zvedla se nová pevnina
a souhvězdí změnila polohu.
Proto mě stále hledají
na souřadnicích,
na kterých už nejsem.
V některém z vedlejších světů
jsem možná přijal nabídku,
otevřel starý chat,
vystoupil na cizím schodišti
a nechal se odnést zpátky.
Možná tam dosud sedím
u sklenky vína
a myslím si,
že jsem se rozhodl svobodně.
Ale sem ty světy doléhají
jen jako porucha v signálu,
krátké přesvícení obrazu,
cizí hlas v telefonu,
který si pamatuje mé jméno,
i když já už zapomněl jeho.
Kolik vesmírů musí vzniknout,
aby člověk poznal,
ve kterém už nechce žít?
Na protějším eskalátoru
se ta tvář zmenšovala,
dokud ji nepohltil strop stanice.
V tomhle vesmíru
jsem pokračoval domů.