I

I
Táta přeložil čtvrtku ještě jednou
a vložil mi do ruky malé nůžky.
Tady můžeš stříhat.
Tady ne.
Neboj, srdce se nerozpadne.
Kraje jsme sešívali červenou bavlnkou,
fixami kreslili květy růží
a uprostřed nechávali malinká dvířka.
Do nich se zasunula fotografie,
aby srdce vědělo,
pro koho bylo vyrobené.
Všechno tehdy bylo pro mámu.
Srdce,
hvězdy,
malé věci, které jsem uměl
vystřihnout z lásky.
O mnoho let později
jsme položili vedle sebe
dvě dětské fotografie.
Neznali jsme se na nich,
a přesto se mezi nimi otevřel prostor,
ve kterém jsme si spolu hráli.
Smáli jsme se příběhům,
které jsme oba dávno znali,
blbli bez hodnocení,
dotýkali se beze studu
a na několik měsíců
jsme byli dětmi,
které se konečně našly.
Stihli jsme odžít celé dětství,
i když jsme ho spolu nikdy neměli,
i když jsme ho spolu nikdy nezažili?
Teď na stolku dvě fotografie
vedle sebe.
Jedna po smrti,
druhá po rozhodnutí.
Pokoj mezi nimi
nedělá rozdíl.
Sevřu prsty,
jako bych v nich stále držel nůžky,
a vystřihuju ti hvězdu ze vzduchu.
Když zavřu oči,
vidím ji.
Jsi to ty,
nebo jen světlo po tobě,
co zůstalo?
A jsem-li tou hvězdou já,
pro koho ještě svítím
v místě, kde se vesmír
nenaučil pospojovat souhvězdí?
Rozevřu ruce.
Nic v nich není.
Jen světlo procházející vystřiženým místem.