6

Čekání má víc tváří, než jsem mu kdy přiznal:
čekat na zprávu,
čekat na klid,
čekat na hlas, který nezraní.
Čekal jsem, až se mi nebude chtít utíkat
ani do hluku, ani do prázdna.
Čekal jsem, až budu umět být doma
i ve vlastním těle.
A pak jsi přišel ty —
a čekání se změnilo v něco obyčejného:
v hrnek, co nezůstává studený,
v klíč, který padne do zámku,
v ticho, které není trest.
A já jsem pochopil,
že se dá čekat dvacet let
a přesto nepřijít pozdě.