SVETLUSKA

Slunecnik: Jdu uz odplout do raje
snu. Vstavam v sest a ceka me perny
den. Dobrou noc ty muj snovy
Antonio. M.
Prý že o mně necháváš si v noci zdát,
Jakpak asi jeví se Ti dosud skrytá tvář?
Probůh – jen ne jak ta po které mám hlad,
Tvá – ten noční běs – zločinný to žhář.
Mou hlavou propleteny jsou příběhy snovaček,
Co šijí věčně, jen ne na zakázku milenců,
Co z objednávky na lásku slepí chomáček
Přízraků – ty rozhoupou snové větve lesů.
A z jejich korun vylétne hejno nočních můr
Šepotajících zrůdná slova a tykadlí se
Po mých ospalých rtech. Bez těch stvůr
Bych se obešel, kdybych neslyšel tu píseň!
Křídla jednoho Lišaje při letu lehkým třepotem
Zpívají slova o naší lásce – a prachem
Ze svých váčků přikryje mou postel,
Jen se tiše snese – a ustele si na mém těle vnadném.
Chvíli sedí a jen kouká – a pak – z ničeho
Nic pohladí mě křídly a prolévá známá
Slůvka. A já slastí křičím Ničemo!
Vím to, hřeji si na prsou Slunečníka!
Jenže každou tvojí hláskou na mém těle
Spálený puchýř naskočí a pak – Puf!
Puf! Puf! Víc naskočí jich směle.
Však cítím palčivost – zahořklý to vzduch.
Slova vášně na mě dopadají jak asteroidy,
Působí jen bolest, chlad – a krátery
Po nich jsou jedinou památkou. Volím
Jen tebe, Lásko má, a znáte-li
Větší oběť pro ni – neprodlete a mluvte!
Ať uhoří mi vlasy a nocí zářím víc
Než světoznámé komety – Hvězdy snubte
Se s leskem extáze mých zřítelnic!
Příště, až na návštěvu v noci přijdeš zas,
Já budu Tě opět milovat. Jen slib mi,
A nebo ne – neslibuj – jen utiš jas
A jak světluška buď ke mně vlídný.
Neboť jen ona umí zářit bez ohně
A nespálí mou dlaň při políbení.
Zas s ní ale skončím – o né
Ve věčně bažinatém snění!
Zdá se, že mám velké požadavky v lásce
A to by mě mohlo dovést k záhubě,
Radši přijď opět za můru – v temné masce
A líbej mě do svítání podruhé.
Slunečník: Mily Andeli, ted jsem se
vzbudil, zapnul mobil – a zahlcen
zpravami od mileho Antonia. Za
vykouzleny usmev jsem vdecny.