Druhý díl ArtForka se ve mně dlouho pohyboval spíš jako fragmenty.
Obrazy.
Útržky řeči.
Pocit světa po katastrofě.
Města, která vypadají, jako by přežila vlastní konec jen napůl.
A teď mám poprvé pocit, že ten příběh začíná dostávat skutečnou tvář.
Možná právě díky nové obálce.
MastronDavaj z Mokrobádu, Govlínbej z Rukoslanu a fíckej detektiv ArtFork z Džibhajnhulu: Poslední rok
Ten název pořád zní skoro groteskně. Jako starý pulpový seriál nebo absurdní vesmírná legenda vyprávěná někde v zakouřené hospodě na konci Badeje.
A přesto je v něm tentokrát něco úplně jiného.
Únava.
Konec.
Pocit, že všechna ta podivná jména, města a existence už možná stojí na hraně vlastního zániku.
Protože druhý ArtFork už není stejný svět jako první díl.
Začíná 126 světlivých let po přepsání FX6FÍ stínovým vesmírem. ArtFork přežil v kvantové pěně mezi dimenzemi jako jediný z celé cestovní linky GJASEN. Když se vrací, realita už není stabilní. Paměť není stabilní. Možná ani samotné tělo není stabilní.
A právě to mě na tom příběhu fascinuje čím dál víc.
Ne detektivní zápletka.
Ale pocit světa, který přežil vlastní smrt a teď se snaží pochopit, co z něj ještě zůstalo.
Govlínbejova tělesná paměť.
Stínový vesmír.
OliGyl jako něco staršího než samotné dějiny Forka.
Sférické vidění, které umožňuje vidět čas dopředu i dozadu zároveň.
A do toho ArtFork.
Už ne jen groteskní fíckej detektiv.
Spíš poslední svědek reality, která se rozpadla příliš dávno na to, aby jí ještě někdo úplně rozuměl.
Možná právě proto je podtitul Poslední rok tak důležitý.
Protože najednou celý ten absurdní, hravý svět působí jako něco, co se blíží svému poslednímu období.
Poslednímu roku starého Badeje.
Poslednímu roku původní reality.
Možná i poslednímu roku samotného ArtForka tak, jak ho známe.
A tahle nová obálka mi ten pocit poprvé ukázala úplně jasně.
Ne jako návrat starého ArtForka.
Ale jako pohled na svět, který přežil vlastní konec.
