017.04 VIKTOR – První zlom 4.8. v 07:00 – 10:00

Siréna bazénu se rozezní ke cvičné evakuaci, ohlušující zvuk mi projede ušima jako nůž. Celej bazén okamžitě vře panikou, i když všichni vědí, že je to jen cvičení. Voda se rozstříkne všema směrama, jak plavci vyskakujou z bazénu a pelášej ke sprchám.

Já stojím pod sprchou, nahej, a ani mě nenapadne se pohybovat. Tělo mám rozlámaný, po včerejšku v Hostivaři mě bolí svaly, který jsem ani nevěděl, že mám. Proud horký vody smejvá chlor, ale ne tu únavu, co se mi usadila v kostech.

Do sprch vtrhne Tom. Zastaví se, když mě zahlídne. Jeho oči sklouznou po mým těle dolů a pak se rychle vrátí k mý tváři. Vím, že viděl moje péro. Zrudne, ale nepohne se. Čas se zastaví. Mezi náma praskaj kapky vody o dlaždice jako výstřely.

„Pohni!“ zařve na něj Adam, kterej ho doběhne zezadu.

Tom sebou trhne, jako by ho někdo probudil ze snu.

Cejtím, jak mi navzdory únavě tvrdne. To mě nasere. Ani v tomhle nemám nad sebou kontrolu. Otočím se ke zdi, aby to neviděl, a kryju ho rukama. Voda mi stejká po ramenou, slyším, jak kluci za mnou mluvěj, smějou se, spěchaj. Ale já stojím na místě, s čelem opřeným o chladný kachličky, a čekám, až se mi krev uklidní.

Bromlil proběhne kolem a v poklusu zahlásí: „Máte slabej střed.“

Tom, kterej se snažil co nejrychlejc stáhnout si plavky, to nedělá. Zakrejvá vlastní erekci, ani se na mě nepodívá, ale cejtím, jak mu ztvrdla čelist. Nemám ponětí, co to znamená. Jestli je naštvanej na mě, na sebe, nebo na celou tuhle posranou situaci.

Zakousnu se do rtů, cejtím, jak mi do nich proudí krev. Je to směs vzteku a vzrušení. Nenávidím, jak na mě reaguje. Nenávidím, jak na něj reaguju já. Nenávidím, že nevím, proč se to všechno posralo.

Tony si stáhne plavky a přijde ke mně. Podá mi gumičku na dech, tu samou, co jsem mu před chvílí vrátil. Jeho oči jsou plný něčeho, co nedokážu rozluštit. Soucitu? Pochopení? Lítosti?

„Na, to pomůže,“ řekne tiše.

Na erekci? pomyslím si.

Tony dělá, že ji nevidí. Jak to dělá, že se mu nepostaví?

Bromlil, kterej právě míří ke dveřím, to zahlídne a utrousí: „Rekreace bokem – profi dráha před náma.“

Sevřu gumičku v dlani tak silně, že mi zbělaj klouby. Cítím, jak se mi něco láme v hrudi. Tohle je můj konec. Není to jen dovolená. Je to konec. Konec mý kariéry, konec mýho snu, konec tý iluze, že někam patřím.

Popadnu kraťasy, co jsem měl pohozený na lavičce, a natáhnu si je na mokrý tělo. Ostatní kluci si v rychlosti navlíkaj svoje věci, poskakujou na jedný noze, nadávaj, smějou se tý absurditě. Běžnej den, běžný cvičení, běžnej život.

Jenže pro mě to není běžnej den. Je to den, kdy jsem se rozhodl skončit.

Sleduju Tomův zadek, když vybíhá ze dveří. Pak se podívám na Tonyho, na jeho široký ramena a úzký boky. Připadám si jako voyeur, ale nemůžu si pomoct. Jejich těla jsou tak dokonalý, tak pevný, tak sebejistý. Moje tělo je jako rozbitej stroj, kterej se snaží udržet pohromadě silou vůle.

Běžím za nima ven, bos, s plavkama v ruce. Venku je chladnej vzduch, podzimní ráno se teprve probouzí. Hltám ho, jako bych se topil. Možná se topím. V bazénu, ve vlastním životě, v tý posraný touze, která mě sžírá zevnitř.

Přál bych si, aby mě ten vzduch omyl, aby ze mě smyl všechny ty pocity, všechnu tu vinu. Abych se mohl nadechnout a cejtit něco jinýho než chlor, pot a strach. Abych mohl odpustit sám sobě.

Ale vzduch je jen vzduch. Nepřináší odpuštění ani zapomnění.

Trenér Bromlil počítá hlavy, kontroluje, jestli všichni vyběhli. Tony se na mě dívá s obavama. Tom stojí opodál, zády ke mně, ale vidím, jak má napnutý svaly na krku. Čeká. Na co?

„Pět minut a vracíme se,“ zahlásí Bromlil. „A Polesnýho čekám v kanceláři.“

Cítím, jak mi v žaludku klesá olověná koule. Takhle to teda bude. Žádný dlouhý loučení, žádný vysvětlování. Jen krátká, úderná věta, která ukončí mou kariéru.

Všichni kolem mě stojí v hloučcích, mluví, vtipkujou. Život jde dál. Ale já se cejtím, jako bych stál v bublině. Zvuky ke mně doléhaj tlumeně, barvy jsou vybledlý. Všechno je najednou vzdálený, jako bych se na to díval přes zamlžený sklo.

„Viktore,“ ozve se vedle mě Tony. „V pohodě?“

Podívám se na něj a vidím v jeho očích skutečnou starost. Chce mi pomoct. Ale nikdo mi nemůže pomoct. Tohle je moje cesta. Moje rozhodnutí.

„Jo,“ odpovím. „V poho.“

Je to lež a oba to víme. Ale některý lži jsou milosrdný.

Podívám se přes Tonyho rameno a vidím, že Tom se konečně otočil. Dívá se na mě, oči má plný něčeho, co nedokážu pojmenovat. Vztek? Strach? Lítost? Touha? Možná všechno dohromady.

Naše pohledy se setkaj a na okamžik mezi náma něco přeskočí. Nějaký pochopení, nějaká pravda, která nemá jméno. Pak Tom uhne pohledem a moment je pryč.

Siréna utichne, cvičení končí. Bromlil nás svolává zpátky. Všichni se vracej do tepla bazénu, ale já zůstávám stát na místě. Cejtím po těle studenej vítr.

Tohle je konec. Ale možná taky začátek.

Když se ostatní vrací do bazénu, já se vydám opačným směrem. K východu. K svobodě. K samotě.

A poprvý po dlouhý době se cítím, jako bych mohl dejchat.