014.03 TOM – Bouřka v Podolí 27.7. v 15:00 – 21:30

Sedím na studeným betonu a cejtím, jak mi medaile táhne krk dolů. Nechtěl jsem ji. Druhý místo je první prohra, jak vždycky říká Jakub. A já prohrál. Ne závod – to by se dalo překousnout. Prohrál jsem se sebou.

Tramvaj zacinká a já ho zahlídnu na druhý straně. Viktor. Prsty klouže po zábradlí, jeho zlatá medaile cinká do kovu. Ten zvuk mi rezonuje v těle, jako by mi někdo bušil do žeber v rytmu srdce. Mezi náma je silnice široká jak Vltava – dvě dráhy, který se nikdy nemaj potkat.

Kurva.

Vytáhnu mobil, kouknu na rozepsanou zprávu.

„Grats.“

Jeden prst nad tlačítkem odeslat. Polknu a smažu to. Místo toho zapnu kameru, namířím na řeku. Červený slunce se topí ve vodě, nebe hoří. Tři vteřiny ticha. Uložím si to jako split_0227. Ta čísla – jako by mi připomínala těch pár desetin, co mezi náma dneska ležely ve vodě.

Od bazénu sem vítr přinese „Nech mě!“ Zaklapnu telefon tak prudce, až mi to vystřelí do ramene. To samý rameno, kterým jsem ho tehdy přitiskl ke zdi ve sprchách. Ještě teď cejtím, jak se pod mým předloktím třásl.

Vstanu. Medaile mi buší do hrudi v rytmu kroků a každej úder je jako otázka: Dokážu ještě někdy plavat proti tomu proudu, co mě k němu táhne?

Vydám se podél řeky, pryč od něj. Ale stejně ho cejtím v zádech. Jeho pohled. Tu sílu, se kterou plaval dneska. Ten moment, kdy jsme stáli v šatně nahý, a já musel zatnout pěsti, abych…

Ne. Tohle ne.

Vytáhnu sluchátka, pustím si playlist na běhání. Ale i přes dunění basů slyším jeho tichý „Dobrej závod“. To, jak to řekl – jako by mi odpouštěl. Jako by věděl.

Rozběhnu se. Svaly protestujou po závodě, ale potřebuju to ze sebe dostat. Tu jeho vůni v šatně. Pohled v zrcadle, když si sušil vlasy. Kapky vody stékající po jeho…

Kurva fix.

Zrychlím tempo. Plíce pálí, ale je to lepší než ta druhá bolest. Ta, co přichází pokaždý, když ho vidím.

Proběhnu kolem Vyšehradu, pak dolů k náplavce. Slunce už skoro zapadlo, jen pár posledních paprsků barví mraky do ruda. Jako krev na těch kachlíkách. Jeho krev.

Zastavím se, opřu se o zábradlí. Dech se mi trhá v hrudi. Není to jen z běhu. Vytáhnu mobil, znovu otevřu to video. Ty tři vteřiny ticha. Červený nebe nad řekou. Jeho postava na druhým břehu.

Máma mi vždycky říkala, že některý věci nejdou vrátit. Že některý rány se nezahojí. Měla pravdu. Ale neřekla mi, co mám dělat s tím pocitem, když vím, že jsem to já, kdo ty rány způsobil.

Kolem projede další tramvaj. Tentokrát prázdná. V oknech se odráží poslední světlo dne a já v tom odrazu na moment zahlídnu sám sebe. Vypadám unaveně. Ztraceně.

Medaile mi pořád visí na krku. Těžká. Studená. Jako ta nenávist, co se snažím udržet. Protože když ji pustím… když ji pustím, co zbyde?

Ten proud. Ten zasranej proud, co mě táhne k němu. I když vím, že by neměl. I když vím, že nemůže.

Sundám si medaili, strčím ji do kapsy. Zejtra ji pověsím k ostatním. Další kus kovu, co nic neznamená. Ne proti tomu, co se mi děje v hlavě pokaždý, když ho vidím.

Je čas jít domů. Máma bude potřebovat pomoct s večerní hygienou. Aspoň něco, co dává smysl. Něco, co můžu udělat správně.

Ale i když se otočím k řece zády, pořád cejtím ten tah. Ten proud. A vím, že ať udělám cokoliv, nikdy před ním neuteču.

Protože někdy… někdy jsou věci silnější než nenávist. Silnější než vina.

A to mě děsí nejvíc.