II

Možná čas není chodba,
kterou by se dalo projít.
Možná je čas
pokoj vedle pokoje,
vedle neklidu mého pokoje.
V jednom mi říkáš jménem,
které už nikdo nevysloví.
V druhém se směješ tomu,
které jsme vymysleli
jen pro sebe.
V dalším zůstáváš
v mé písni.
Jen v mém neklidném pokoji
už nejsi.
Je příběh další rozměr,
nebo místnost,
do které jsem tě zavřel,
protože už ses nemohl vrátit?
Když tě otevřu
na jiné stránce,
jsi tam ještě ty,
nebo jen další průřez
tím, co jsem ztratil?
Nejsi tu,
ale světlo se kolem tvé nepřítomnosti
pořád ohýbá —
jako lžička,
kterou držím v ruce,
když na tebe myslím.
Už dávno nezřím do vesmíru.
Teď marně hledím
přes větve smrku na dvoře
do oranžové tmy,
která nedovolí
žádné hvězdě zazářit.