Nákladní loď Fortebes multigalaktického konglomérátu HAQVANBÉ.
120 světLIVÝCH let od zániku FX6Fí.
Na pomezí bezpečných dimenzí TantorólaBolejsí a ŠouČeTu.
Dimenze Torovan se PŘED 120-TI SVĚTLIVÝMI LETY přepsala, stejně jako samotná planeta FX6FÍ, dimenzí Moškvensír.
S námi na cestě je zde ArtFork z planety FX6Fí.
Hokuše Flehí od GJASEN – Go jest anž sensibilní eí není zahynula při zhroucení posádky nesouladnou myšlenkou.
ArtFork přežil v záchránném modulu a uvízl v kvantové pěně, kde ho objevila po mnoha letech nákladní loď Fortebes.
Mahan takové štěstí neměl.
Nákladní loď Fortebes má ale namířeno jinam než na planetu ostrov. SMĚŘUJE DO TRHLINY ČASOPROSTORU.
ArtFork zatím ještě spal v záchranném modulu, nepodařilo se ho probrat z hyperspánku. Vypadal docela zuboženě. V kvantové pěně si pobyl docela dlouho, zanechalo to na něm stopy – výrazné stopy. Dalo by se říct, že už nevypadal jako dřív – na to moc dlouho pobýval na rozhraní dimenze ŠouČeTu a TantarólaBolejsí. Jeho kůže zjemnila, získala hluboce purpurový odstín – ale nehledě na to, jeho oči už nechránily Kolejmovky, které stejně jako kokotivé lízatko a další věci zanechal při vstupní kontrole na lince GJASE – Go jest anž senzibilní eí není, takže se mu oči jaksi vytratily. Při zběžném vyšetření se ukázalo, že mu vyrostlo vnitřní oko, které mu nyní umožňuje vidět sféricky. To byl pro změnu dar dimenze TantorólaBolejsí.
Díky tomu, že se vnitřní oko vyvine každému, kdo na ní dlouho pobývá, je tato dimenze velmi mírumilovná. Každá bytost má možnost vidět svou skutečnost sféricky, multispektrálně a může své vidění posouvat v čase – jak dopředu, tak dozadu.
TantarólaBolejsí byla možná nejchudší dimenzí, ale ne proto, že by byla zaostalá. Díky rozvinutému sférickému vidění se změnilo vnitřní nastavení obyvatelstva – které neprobíhalo přes noc, ale po mnoho tisíciletí.
Jak probíhá adaptace obyčejných galaktických cestovatelů na sférické vidění? Byla zřízena POLEŠKO na jedné ze vstupních planet – poblíž rozmezí obou dimenzí na základě dohody R500Šurín, která je zavazovala spolupracovat – a skládat zde Paralyzované, což byli v případě TantarólaBolejsí ti, kteří po vstupu do dimenze bojovali s bolestmi hlavy a pak s rozkladem vnitřní osobnosti, zatímco se vyvíjelo jejich sférické vidění, které nebyli schopni přijmout – a v případě ŠouČeTu – a to byl i případ ArtForka – pokud se neprobudili z hyperspánku nebo se nezastavila fyzická proměna, ale naopak probíhala mimo kontrolu. Bytost pak začala vytvářet něco jako fialový korálový útes – proto se i celá dimenze ŠouČeTu jeví ve fialovém nádechu. Některé formy nabírají podobu světelných par a některé bují jako houby. Houbovité formy se pak převážně umisťují spolu s Paralyzovanými na POLEŠKO v Huru.
ArtFork nehnutě ležel ve své hyperkapsli. Měla nakřápnutý sklo, ale to nemělo vliv na to, jestli přežije nebo ne. O kapsli se stejně nikdo nestaral. Vytáhli ji z kvantové pěny, hodili na palubu, spustili aktivační proces, který se nepodařil – a protože nákladní lodě dostávají zaplaceno za prázdné kapsle nikoliv za to, zda v nich někdo přežije – tak to neřešili. Nechali ArtForka dlít v tom nákladovém prostoru. Kdyby se probral, asi by mu byla zima, bylo mu zle, ale přežil by. Mohl by se podívat výhledovou škvírou do vesmíru. Viděl by, jak se otevírá trhlina časoprostoru a jak se celá loď naklání, aby do ní zaplula.
ArtFork jen dlel, zřel, ale nevěděl kam. Na chvíli, jakoby se ocitl v Mokrobadu.
*
Mokrobad byla planeta plná mokřadel, řek, jezer, jezírek, lagun, moří, moříček, vodopádů, kapkopádů, ale taky propadlých jeskyních systémů o mnoha patrech. Nevím, jestli je to dostatečný popis Mokrobadu, ale mám za to, že ani MastronDavaj by ti lepší popis Mokrobadu nedal. Sám vyrůstal v jeskynním systému Horošil, kde se kutlaly sklíčka do Homérů. Naštěstí k tomu nešlo zneužít mladbošů, protože se k tomu jeden musel vyučit a trvalo dost dlouho, než se mu podařilo vyextrahovat první sklíčko do Homéru z plátu jeskynního krápníku.
Horošil byl nedaleko pahorků Švéntanu, kam se mladboši vydávali prohánět mrokády a herky a hrát si mezi s sebou na škulíny. A jak to tak bejvá, mladboší hry nebejvaj tak nevinný, jak se zdaj, takže když je nachytal pohorský Mankloch, měli co dělat, aby se rozutekli všemi směry.
MastronDavaj se tehdá schoval spolu s MajkouOčekan za takovou hroudou bahna. Kapalo na ně, prstama si je rozmazávali po obličejích a dotýkali se navzájem. MajkaOčekan se s MastronemDavaj moc nepáral. Zbavil ho hadýrků a laskomilnil se s jeho tělem a MastronDavaj se nechal. Dělal různé obličeje, ale v podstatě se mu to líbilo. MajkaOčekan ho tedy celého obahnil výkaly z prušnic a on jeho naoplátku makandou, kterou vymačkal z ulit starých haradů, voněly trochu jako volejmanský tripletí… Mastron Davaj jakoby ho najednou ucítil. Je to vůbec možné, aby znal tu vůni?
ArtFork sevřel obočí. Sférické vidění se mu protočilo zprudka dopředu.
Viděl najednou xímanské volejnice, škarase a taky bácký tráky. Stál pod Javorpíkem
– a z ničeho nic, obočí se mu opět sevřelo
– a byl v baru na předměstí Carouge
– a z ničeho nic, obočí se mu zase sevřelo a sférické vidění se mu protočilo zprudka dopředu a v zápětí stál v hotelovém pokoji naproti NamástPrstý.
“Heslo!”
“Ha?”
“Řekl jsem heslo!” a protože NamástPrstý neodpovídala, chytnul jí pod krkem a k žebrům přitlačil matej, sebral ho dole recepčnímu.
“Šma – šma – šmakna!” Vyblekotala celá bez sebe NamástPrstý, načež ji pustil a poodstoupil. Spadla z něj obrovská únava a strach.
“ArtForku,” povzdechla si NamástPrstý a zděšeně ho objala. V úzkosti ho sevřela a s úlevou z objetí propustila. “Jak ráda tě…. jak…. ach Forku – ty škarase jedno! Jaktože jsi tak! Můj ty … není to vůbec možný… to je tak nespravedlivý!” Mlátila ho pěstmi do hrudi. “Ty…, ” docházely jí slova.
“Kde máš svůj nos?” Vyštkla nakonec. “Kde .. je ten budižkničemu – ten malej, prašivej…” držela se za čelo. Nemohla pochopit, že před ní nestojí starej dobrej ArtFork, ale jakejsi purpurovej hezoun, bez Kolejmovek, kabátu, nosu jako brambora – žádnej malej zakrslej, ale velkej, protáhlej…
ArtFork vypadal trochu jako přebarvenej Hagrzlíl. Když si to uvědomil – a díky sférickému vidění rozpomenul na to, kým byl a kým se stal, odstrčil NamástPrstý vzteky od sebe, spadla vedle postele, div si nenarazila kebuli.
“FORKU!” vykřikla celá nesvá NamástPrstý.
“Myslíš si, že jsi kdovíjak hezčí?” osopil se na ní Fork. “Podívej se na sebe!”
NamástPrstý se dívala do zrcadla. “Já vím, já vím!” Kdyby byla Flehí, věděla by to – procestovala by všechny dimenze jako hakuše… ale takhle nevěděla nic. Jistě, došlo jí to, něco se k ní i doneslo, ale málokdo cokoliv v multigalaxii ŠouČeTu vysvětlil. Konec konců – s málokým si rozuměla. Nebylo s kým moc pohovořit.
“Prej na Rohlinu je líp než tady. Lepší končani, lepší hani a lepší šakari. Rondin je zaostalej.”
Fork se na ní podíval. “Jako vážně?” “Co?” Zeptala se podrážděně NamástPrstý. “Myslíš si, že naše problémy vyřeší další přesun? Nejsi už unavená z toho všeho cestování? Já jsem utrmácenej jak trák!”
“Už jsem se lekla, že máme opravdu ňáký problémy.” Oddechla si NamástPrstý. “Tak se prosím tě hlavně do postele neslíkej, protože jestli se slíkneš, já ti říkám, neudržím se.”
“Ale, NamástPrstý se nám otřepala. Najednou jí to – nevadí.” A ukáže na sebe, svůj skelet. “Musím říct, že ztrácím humor, když se na sebe podívám” svraštil ArtFork obočí. Oblíknul se do kabátu a zalez pod peřinu. “Prej ani ten kabát.”
Možná by se nepoznali, kdyby ArtFork neměl vytrajesný tetování mokvínskou barvou, ani by si ho nevšimla. I přes ten purpur jasně zářilo zelinkavou barvou a nešlo ničím zakrýt.
Takhle si to teda nepředstavovala – to jejich setkání na ŠouČeTu – hlomozila po pokoji, zhasla kamku a zalezla do hejlu. Koukala na ArtForka, jak oddechuje a pak se přikryla anastrií a usla.
Vzbudily jí až kroky nad hlavou.
“Vstávej, NamástPrstý. Vstávej” Otevřela pomalu oči, viděla nad sebou přes průhlednou vrstvu vody, jak leží v kaluži, umolousaná a nad ní se sklání Fork.
“No tak, vstávej!” Podal jí ruku a postavil ji tak na nohy. Dávej na sebe větší pozor.
NamástPrstý stála celá otřesená. Nečekala, že se někdy podívá za obzor, natož do Mokrobadu.
“Musíme to honem rychle najít, než to najde někdo dřív.” Slyšela Forkovi z dáli, když tu najednou počula, jak z křoví cosi funí. Měla dojem, jakoby viděla cosi podobného Forkovi.
Křovím se zatím hnal Hagrzlíl a stíhal ho o několik šmajlů dál MastronDavaj. “Počkej! Počkej!”
Kdyby věděl, že ho MajkaOčekan zbaví oblečení, asi by se s ním za bahnivou hroudu neukryl. Ale co měl teď dělat? Běžel, umoulousaný blátem, za světlem padajícím z nebe.
Jako by padala samotná světlice BAZMAANR, pomyslel si Fork. Podíval se na obzor, kde zahlédl mladboše obalovat homéry v modlénu Mokrobadskejch vědem. To je jediná práce, kterou mohli a museli vykonávat mladboši na Mokrobadu.
Letěli za světlem, který se třepilo jak niť od hajdu a tak jak se třepilo, dělilo se na menší a větší kousky, ale bylo to stejně jedno, pomyslil si Govlínbej, když se díval na nebe. “Stejně nás to zabije, Močvano” a pohladil ji po srsti.
Seděl na Do-tré-bánské pláni, do vzduchu čpěla vůně vašchostrálu – to bude asi to poslední, co Govlínbej ucejtí. Vůni vašchostrálu. Močvana vedle něj seděla a čenichala do vzduchu, když se světlo světlice blížilo.
“Zdžbuch.” Světlice zasáhla do-tré-bánské stráně. Govlínbej měl na chvíli dojem, jako by viděl na obzoru sám sebe, pozorujícícho sama sebe pozorujícího opět a jenom sama sebe. “Asi jsem se zhulil,” řekl ještě a pak ho smetla vlna světla. A Rukoslan měl v tu chvíli v sobě velkou díru, tak velkou, že je div, že tělo Govlínbeje našli na kraji města Ahajád. Sebrala ho posádka KASAREM s tím, že se asi zšmáknul nebo zkšmínil – a nepřežil.
Když světlo světlice dopadlo na zem, NamástPrstý se probudila. Viděla ArtForka klidně oddechovat v posteli. Něco se jí ale nezdálo, pomyslela si.
A v Mokrobadu se na pahorcích Švéntanu zastavil udýchanej Fork a v závěsu za ním – MastronDavaj, u boku se mu klinkal na řemínku Homér. Kolik toulenů asi uběhl, říkal si. Nohy se mu třásly a sotva ho nesly. Za ním doskákal Hagrzlíl, když tu se otočil Fork, očima pátral kde je NamástPrstý, a místo ní uviděl o kus dál – MastronaDavaje. V tu chvíli dopadla světlice a
“Zdžbuch.” Světlice zasáhla vzdálenější pahorky Švéntanu. Na chvíli měl MastronDavaj pocit, že vidí sám sebe, jak se otáčí a vidí sám sebe kdesi v dáli. “Asi jsem se zfetil,” řekl ještě a pak ho smetla vlna světla, stejně jako Forka, který si nepomyslel vůbec nic.
ArtFork se probudil, promnul si oči, který neměl – zvláštní, pomyslel si, vždyť jsem je slyšel, jak zaskřípaly. Oči mu přeci vždycky zaskřípaly, když je promnul. Podíval se kolem, NamástPrstý spala v hejlu, přikrytá anastrií.
TATO KAPITOLA NEPROŠLA AUTOCENZUROU, JAZYKOVOU KOREKTUROU A NENÍ V PODOBĚ, VE KTERÉ BUDE OTISKNUTA. MOHOU SE ZMĚNIT DĚJOVÉ LINIE, STEJNĚ JAKO DIALOGY. DIALOGY ZDE SPÍŠ VYSTIHUJÍ TO, CO MÁ BÝT ŘEČENO, NEŽ TO, JAK TO VE SKUTEČNOSTI ŘEČENO BUDE. A TAK JE TO SE VŠÍM. TENTO TEXT PUBLIKUJI PROTO, ABYCH SI UJASNIL, JAK CHCI DÁLE S TEXTEM PRACOVAT – A TO JAK PŘI PSANÍ, TAK PŘI TVORBĚ FINÁLNÍ KNIHY.