Pět minut u pisoárů

Mřížka se načetla pomalu. Min ležel na posteli s telefonem nad obličejem a čekal, 

až šedé čtverce postupně zaplní fotografie. Za oknem svítila lampa u stromu. Když se sem 

nastěhoval, sahaly větve sotva k jeho oknu; teď mu za větru škrábaly o parapet a majitel 

už podruhé sliboval, že je nechá zastřihnout. Min mu to přestal připomínat.

Pokoj se za tu dobu změnil méně nápadně. Na stole přibyly věci, které už se nevešly 

do jedné zásuvky, knihy stály ve dvou řadách a na židli leželo oblečení, které by kdysi zna

menalo půlku jeho zavazadel. Ve skladu znal směny na několik týdnů dopředu a nové lidi 

posílali za ním, když nevěděli, kde něco hledat. Klíč od pokoje měl na stejném kroužku 

třetí rok a už dávno ho nenapadalo, že by mohl patřit někomu jinému.

Na Grindru se zatím nezměnilo skoro nic. Vousatý muž před zrcadlem. Prázdný čtve

rec. Torzo bez obličeje. Jeden profil měl místo fotografie psa, další jen věk a dvě slova. 

Min posunul mřížku níž.

O jeden řádek dál ho zaujal muž přibližně jeho věku. Tmavé vlasy, úzký obličej, oby

čejné černé tričko. Na první fotografii seděl venku u stolu a díval se do objektivu bez 

úsměvu. Min profil otevřel.

Pár vět. Vzdálenost. Nic zvláštního.

Palcem přejel na další fotografii.

Muž stál venku vedle někoho dalšího. Za nimi byla řeka nebo široký kanál, kovové 

zábradlí a kus zataženého nebe. Fotografie nebyla moc dobrá. Jeden měl oči přivřené proti 

světlu, druhému vítr nadzvedával límec bundy.

Min přestal pohybovat palcem.

Oholená hlava. Tmavé obočí. Ramena.

Andreas.

Nepřiblížil si fotografii.

Nemusel.

Nádech, výdech.

Dlouho ho neviděl ani na obrazovce. Po soudu se k Minovi dostalo jen několik kusých 

informací. Věděl, že Andreas dostal trest a nějakou dobu byl zavřený. Nikdy přesně nezjis

til jak dlouho, ani kdy se dostal ven. Jednou ho ještě po několika měsících hledal podle 

jména, potom znovu snad o rok později. Výsledky se měnily málo a Min postupně přestal 

kontrolovat, jestli se změnilo něco dalšího.

Teď byl Andreas na druhé fotografii cizího chlapa.

Vypadal starší. Ne tolik, aby Min dokázal ukázat prstem na jednu věc. Možná kolem 

očí. Až při druhém pohledu ho zabolel ten muž vedle něj.

Podíval se na první fotografii profilu a zase zpátky.

Nevěděl, co mezi nimi je.

Na druhé fotce stáli dost blízko. Andreas měl ruku někde za jeho zády, ale nebylo 

vidět, jestli se ho dotýká. Mohli spolu chodit. Mohli být kamarádi. Mohli se znát týden.

Min se zadíval na toho tmavovlasého muže.

Napadlo ho, jestli to ví.

Ne co udělal Andreas před lety. Ne všechno. Jen jestli vůbec ví, s kým je na té foto

grafii.

Min otevřel profil znovu a přečetl si těch několik vět. Nic mu nepomohlo.

Palec se zastavil nad polem pro zprávu.

Mohl mu napsat.

—  Ahoj. Neznáme se.

—  Můžu se tě na něco zeptat?

—  Víš, kdo je ten chlap na druhé fotce?

Min klepl do pole. Klávesnice vyjela nahoru.

Napsal první dvě slova.

—  Ahoj. Promiň 

Smazal je.

Chvíli zůstal u prázdného řádku.

Co když to ví?

Co když ne?

Telefon zavibroval.

Přes fotografii vyskočila nová zpráva.

Od profilu, který měl právě otevřený.

Min se jí několik vteřin nedotkl.

Pak na ni klepl.

—  Ahoj. Pozdravuje tě Andreas. Prej ti všechno odpustil.