Nejen nové postavy, ale nová pravidla Badeje zamotaly příběhem ArtForka. Poslední rok je přízvisko druhého dílu a skutečně se začíná v příběhu poctivě naplňovat. Nejen že jsme svědky posledního momentu Flehí, ale tak posledního momentu mnoha dalších postav, včetně ArtForka.
Byť se příběh odehrává v různých dimenzích a v různých časoprostorech, jedno je jisté. Příběh každého najde svůj konec, byť je rozvětvený, souběžně synchronní či asynchronní.
Je pro mě překvapením třeba i toto:
Kdo ví, třeba si někdo myslel, že Fork nikdy nezemře, že se to nemůže stát. Možná si taky někdo myslel, že jeho příběh s NamástPrstý bude mít lepší konec – ale nemá.
Ono, tenhle příběh – se vypráví jen pro pobavení. Hlubší smysl nemá. Mohl by být klidně o někom jiném. To, že je právě o ArtForkovi, je náhoda.
A tady jeho příběh končí. Rozhodl se nakrknout Mitiriba a zahučeli tak oba. A dál opravdu nic není. Za tímhle momentem není žádné zázračné znovuzrození, žádné duplikování, reinkarnace ani opravení – ani probuzení ze špatného snu nebo zásah vědem – není tu ani žádný zázrak padající komety Bazmaanr.
Taky tu není nikdo, kdo by oplakával ArtForka, jeho smrt. Není tu nikdo, kdo by dovyprávěl jeho příběh – kdo by na něj zavzpomínal. Leda že by on vzpomínal sám na sebe, což možné není.
Když by se někdo podíval do kouzelného zrcátka, kdo ví – co by viděl. Pravda ale je, že tím skončil příběh nejen Forka, ale taky Govlínbeje a MastronDavaje.
Jak smutné! Ale pro Badej zcela nepodstatné.
Nic se nezměnilo. Nic podstatného a stejně tak ani nepodstatného.
