Harjin a hvězda,
co spadla dvakrát

📍 Starý Hloubětín

📍 Rokytka

📍 dům pod smrkem

📍 noční mez

📍 letiště Kbely

📍 kbelský hangár

📍 svět za branou

📍 místa, kde se civilní Praha mění v pohádku

Každé z těchto míst je víc než kulisa.

Starý Hloubětín je svět všednosti, který v sobě drží tajemství.

Rokytka je voda, okraj, proud, místo přechodu.

Letiště Kbely je prostor práce, kovu, hluku a strojů, které se chtějí zvednout ze země.

Dům pod smrkem je útočiště i kotva.

A svět za branou je místo, kam člověk nevstoupí proto, že by chtěl dobrodružství.

Vstoupí tam, protože ho tam zavede něco, co už nedokáže nechat ležet na mezi.

poetickou fantasy

civilní Prahu na hranici zázraku

Starý Hloubětín

Rokytku

letiště Kbely

spadlou hvězdu

tichou bytost

čivavu Amaril

svět za branou

pohádkové postavy bez dětské jednoduchosti

ztrátu

věrnost

ticho po dechu

krásu po bolesti

magický realismus

mýtus ukrytý ve všedním městě

příběh o tom, že některé hvězdy musí spadnout dvakrát

Knihy Antonína Deliše často vznikají společně s hudbou.

U Harjina a hvězdy, co spadla dvakrát je soundtrack cestou noční krajinou, světlem nad mezí, tichem u Rokytky, hangárem v Kbelích a světem za branou.

Hudba tady není doprovod k dobrodružství.

Je to paměť hvězdy.

Jednotlivé skladby mohou nést obrazy, ze kterých celý příběh vyrůstá: Hvězda nad mezí, Dům pod smrkem, Kbelský hangár, Rokytka, Když dech ztěžkne, Ticho po dechu, Kámen s jedním okem, Za branou, Liorův žár, Hvězda padá podruhé.

Soundtrack nevypráví jen, co se stane.

Vrací člověka do stavu, ve kterém se dá uvěřit, že za známým místem existuje ještě jedno. Že obyčejná cesta kolem vody může být začátkem putování. Že hvězda nemusí být daleko nad námi.

Někdy může ležet v trávě.

A čekat, až si vzpomeneme, co vlastně je.

▶ Poslechnout soundtrack ke knize

▶ Videoklipy a vizuály ke knize

Příběh je spojený se Starým Hloubětínem, Rokytkou a kbelským letištěm.

Harjinovi je pětadvacet let.

Amaril není jen hvězda. Je zároveň bytost, čivava, průvodkyně a katalyzátor Harjinovy cesty.

Harjin ji nejdřív nepozná. Součástí příběhu je právě vzpomínání na to, co Amaril doopravdy je.

Motiv věty „nepustím tě“ se v příběhu proměňuje. Nejde jen o držení, ale o pochopení, kdy blízkost znamená zůstat — a kdy naopak dovolit druhému projít vlastní cestou.

Píseň Hvězda padá podruhé je jedním z klíčů k celé knize.

Kniha vzniká jako příběh psaný od nuly, zatímco starší úryvky slouží hlavně jako referenční tón a paměť prvního obrazu.

V jádru knihy je vztah k Amálce — tiché bytosti, která zemřela, ale jejíž přítomnost se do příběhu otiskla jako dluh, láska, hvězda a světlo.

První obraz knihy je jednoduchý.

Harjin najde hvězdu.

Ne na nebi.

Ne v legendě.

Ne v cizím světě.

Na mezi.

V trávě.

V místě, které by mohlo patřit do obyčejné procházky.

A právě proto ten obraz funguje. Zázrak nepřichází jako ohňostroj. Nepřijde s fanfárami. Neohlásí se jako velké vyvolení. Leží potichu tam, kde by neměl být.

Harjin se k němu musí sklonit.

Musí ho vzít vážně.

Musí připustit, že i když svět kolem vypadá pořád stejně, něco se právě změnilo.

To je pro mě podstatné: Harjin a hvězda, co spadla dvakrát nezačíná útěkem z reality. Začíná tím, že realita sama najednou ukáže průchod.

A Harjin ještě neví, jestli našel záchranu, úkol, vzpomínku, nebo bytost, kterou už jednou ztratil.

Starý Hloubětín je v knize důležitý právě tím, že není vymyšlený od základů jako cizí království.

Je to známý prostor.

Město.

Potok.

Cesty.

Domy.

Okraje.

Místa, kolem kterých se dá projít bez povšimnutí.

Jenže příběh se na ně dívá tak dlouho, až se začnou proměňovat. Rokytka už není jen voda. Dům pod smrkem už není jen dům. Letiště Kbely už není jen letiště. Mez už není jen kus trávy mezi cestami.

Všední prostor se začne chovat jako pohádka.

Ne proto, že by přestal být skutečný.

Ale proto, že skutečnost je někdy hlubší, než jsme ochotni připustit.

Amaril je tichá.

A její ticho je jedna z nejdůležitějších věcí v celé knize.

Ticho v tomhle příběhu není prázdnota. Je to způsob přítomnosti. Amaril nemusí vysvětlovat, co je. Nemusí Harjina přesvědčovat. Nemusí mít lidský jazyk, aby změnila svět kolem sebe.

Její ticho nutí Harjina zpomalit.

Dívat se.

Vzpomínat.

Chránit.

A nakonec pochopit, že ne všechno, co milujeme, se dá zachránit tím, že to u sebe udržíme.

Některé bytosti nám ukážou cestu právě tím, že se nám nevejdou do rukou.

Název knihy není jen poetický obraz.

Je to klíč.

Hvězda spadla jednou, když ji Harjin našel.

Ale příběh směřuje k pochopení, že první pád ještě nemusí být konec. Někdy je první pád jen začátek cesty. Setkání. Připomenutí. Návrat něčeho, co člověk neuměl pojmenovat.

Druhý pád už není náhoda.

Druhý pád má význam.

Je v něm bolest, ale také přijetí. Je v něm ztráta, ale také krása. Je v něm věta, která se musí změnit, aby mohla zůstat pravdivá.

Nepustím tě.

A přesto tě nesmím držet špatně.

To je napětí celé knihy: jak milovat bytost, která není úplně naše, a přesto nám změnila život.

Harjin a hvězda, co spadla dvakrát je pro mě jeden z nejněžnějších a zároveň nejbolestnějších příběhů.

Je spojený s Amálkou.

Začal vznikat ještě v době, kdy žila, a po její smrti se proměnil v něco, co vnímám jako svůj dluh vůči ní. Ne dluh ve smyslu povinnosti. Spíš dluh lásky. Potřebu vytvořit příběh, ve kterém by její tichá přítomnost nezmizela, ale proměnila se v hvězdu, průvodkyni, bytost a světlo, které vede dál.

Amaril je proto mnohem víc než fantastická postava.

Je hvězda.

Je ticho.

Je čivava.

Je katalyzátor.

Je bytost, kterou Harjin nejdřív nepozná, protože někdy nám trvá, než pochopíme, co jsme vlastně ztratili — a co s námi přesto zůstalo.

Při přemýšlení o knize se vracím k představě příběhu, po kterém má v člověku zůstat krásno v duši. Ne sladkost. Ne falešné uklidnění. Ale zvláštní tichá krása, která unese bolest, aniž by ji zradila.

Proto nechci, aby Harjin působil jako běžná fantasy o úkolu a vítězství.

Je to spíš cesta za branou, která začíná v obyčejném městě.

Příběh o tom, že i smrt může v literatuře změnit podobu — ne proto, aby přestala bolet, ale aby člověk dokázal vedle bolesti dál vidět světlo.

Harjin a hvězda, co spadla dvakrát je příběh přechodu.

Nezachycuje jen jednu cestu z bodu A do bodu B. Zachycuje okamžik, kdy se člověk ocitne mezi dvěma způsoby vidění světa.

Před hvězdou a po hvězdě.

Před branou a za branou.

Před vzpomínkou a po ní.

Harjinův čas není čas výrobní linky ani spěchu. Je to čas pozorování, ticha, návratů, vody, večerního světla a kroků po místech, která se zdála známá, dokud se v nich neobjevilo něco nemožného.

A možná právě proto musí kniha vznikat pomalu.

Ne jako splněný úkol.

Ale jako cesta zpátky k bytosti, která se nedá vrátit — a přesto může zůstat.

Harjin a hvězda, co spadla dvakrát patří do světa Endralonu, kde se knihy, hudba, obrazy, soundtracky a vlastní mytologie navzájem prostupují.

Na první pohled je to příběh o mladém muži, který najde spadlou hvězdu.

Pod povrchem je to ale příběh o ztrátě, lásce, tichu, paměti a bytosti, která se nedá zachránit obyčejným způsobem.

Stejně jako další knihy Antonína Deliše vzniká i tahle kniha společně s hudbou a vizuálním světem.

Nejde jen o Harjina.

Nejde jen o Amaril.

Jde o místo, kam se dá vstoupit, když obyčejný svět najednou přestane stačit — a přesto zůstane krásný.

Prozkoumat můžete také soundtracky, vizuály a další příběhy ze světa Endralonu, které společně vytvářejí jeden propojený vesmír.

Někdy příběh nezačíná odchodem do cizí země.

Někdy začne tím, že člověk projde známou cestou.

Zastaví se na mezi.

Podívá se dolů.

A najde hvězdu.

Ne proto, aby ji vlastnil.

Ale aby se díky ní naučil ještě jednou podívat na svět.

Harjin a hvězda, co spadla dvakrát je poetický příběh o hvězdě, která spadla do světa lidí — a o člověku, který musí pochopit, že některé světlo nezmizí ani tehdy, když ho nelze udržet v náručí.

Soundtrack, vizuály a další materiály ke knize jsou součástí širšího světa Endralonu.