BÝLÍ

Po tvém odchodu jsem uklidil.
Přestavěl jsem
souhvězdí pokoje.
Z postele jsem udělal gauč,
jako bych přeložil časoprostor
v místě, kde jsme spolu leželi,
a opřel jednu noc
ke zdi.
Věci jsem posunul
na jiné dráhy.
Setřel prach.
Otevřel okna.
Obrátil všechno,
co hledělo ke dveřím,
zpátky k sobě.
Byt už neobíhá
kolem tvé nepřítomnosti.
Je znovu mým prostorem.
Sedím tam,
kde jsme spolu lehávali,
a nic mě nestahuje
k prázdné straně.
Jen někde daleko
se stále rozpíná
to, co po nás vybuchlo.
Světlo opustilo místo zániku
a prach pokračuje tmou
do oblastí,
které předtím neexistovaly.
Jednou z něj možná vzniknou
jiné hvězdy.
Jiné světy.
Jiné ruce.
Jiná jména.
Ale ani vesmír
neskládá nový život
v okamžiku výbuchu.
Nechává hmotu putovat.
Nežádá po ní,
aby hned našla nový střed.
A tak nikoho nehledám.
Nejsem ti věrný
jako mrtvému.
Ty žiješ.
A já také.
Jen nechci z prvního světla,
které proletí kolem,
honem skládat nové souhvězdí.
Ne každá blízkost
musí dostat jméno.
Ne každé těleso,
které zkříží mou dráhu,
se mnou musí zůstat.
To, o čem jsem snil,
se jednou skutečně stalo.
Nemusím jeho tvar
okamžitě hledat
v někom dalším.
Jedna láska byla tak silná,
že po ní nezůstalo prázdno.
Zůstal prostor.
A já v něm teď mohu být,
aniž bych ho musel
někým zaplnit.
Ne navždy.
Jen dokud se třesk
nerozpustí v mlhovinu,
mlhovina v prach
a prach si sám nevybere,
do jakého světa
jednou dopadne.
V rohu za gaučem
mezitím pavouk
mezi dvěma stěnami
upředl vlastní vesmír.
Otočím se k tobě,
abych ti řekl:
Podívej,
už tu zase někdo bydlí.
Až potom si vzpomenu,
že tu nejsi.
Síť se v průvanu zachvěje.
Život se mě neptal,
jestli už je čas.