Po dlouhé době jsem přepracoval obálku knihy Harjin a hvězda, co spadla dvakrát.
A mám pocit, že se tím změnil i můj vlastní pohled na celý ten příběh.
Dlouho jsem Harjina viděl hlavně přes melancholii, temnotu a zvláštní tíhu světa, který v sobě nese stopy války, samoty a ztráty. Původní přebaly proto často působily víc jako fantasy nebo soundtrack k nějakému dávno zapomenutému filmu.
Jenže čím déle ten svět nosím v sobě, tím víc si uvědomuju, že Harjin není klasická fantasy.
Je to spíš noční legenda.
Pohádka o samotě, paměti, světle a o věcech, které člověk ztratí — a přesto je v sobě dál nese.
Ve chvíli, kdy soundtrack změnil směr knihy
Paradoxně nakonec největší vliv neměl samotný knižní přebal, ale cover soundtracku.
Právě tam se poprvé objevil Harjin, který nepůsobil jako fantasy archetyp, ale jako skutečný člověk. Tichý, unavený, jemný.
A právě odtud začala vznikat nová vizuální identita knihy.
Chtěl jsem spojit:
- melancholii soundtrackového coveru,
- poetickou noční atmosféru,
- a symboly světa Harjina.
Proto se v nové obálce objevují:
- světlušky,
- hangáry starého letiště,
- padající hvězda,
- kámen s okem,
- noční les,
- a malá zářící čivava, která se postupně stala emocionálním středem celé ilustrace.
Ne jako realistický svět.
Spíš jako vzpomínka, sen nebo zapomenutá kronika.
Ne fantasy cover. Atmosféra knihy.
Velkým tématem během celé práce bylo, aby obálka nepůsobila jako generická AI fantasy.
Jakmile byl svět příliš detailní nebo efektní, začal ztrácet poezii.
Harjin proto zůstal jednoduchý:
bezvlásý kluk s tichou únavou v očích, stojící někde mezi dětstvím, samotou a světlem padající hvězdy.
A právě tehdy mi došlo, že ten nový přebal není jen grafická změna.
Je to možná první moment, kdy mám pocit, že Harjin opravdu vypadá jako kniha, kterou jsem chtěl celou dobu napsat.
