O-TOČ-SE
NEŽ-SKO-ČÍŠ

Druhý díl rozšiřuje každodenní svět hlavních postav: školní chodby, rodiny, tréninkovou skupinu, brigády i místa, kam se chodí utéct před vlastním životem. Romi, Sršeň, Oli, trenéři a spolužáci přestávají být pouhým pozadím. Každý z nich vytváří tlak, oporu nebo důvod, proč se hlavní postavy rozhodují právě tak, jak se rozhodují.

Podzimní Praha · škola · schody a chodby · tramvaje · tréninky · Podolí · místa míjení

Ve druhém díle se svět zmenšuje. Léto vystřídají rozvrhy, ranní cesty, školní chodby, tréninky a povinnosti, které člověka nutí potkávat stejné lidi znovu a znovu. Praha už není otevřená a rozpálená. Je kratší, chladnější a méně ochotná dovolit postavám zmizet.

Zvláštní význam získávají schody. Dá se po nich někoho následovat, předběhnout ho, minout nebo se na poslední chvíli otočit. Škola je zase místem, kde se soukromé napětí musí vejít mezi vyučování, spolužáky a běžný provoz. To, co by se v létě mohlo rozpustit ve vodě, zůstává na chodbě stát přímo proti člověku.

Také Podolí se mění. Už není jen prostorem prvních pohledů a touhy. Trénink, disciplína a výkon z něj dělají místo, kde mají předchozí rozhodnutí tělesné i vztahové následky.

Druhý díl přesouvá příběh do podzimní Prahy, mezi školní chodby, ranní tramvaje, schody a pravidelný rytmus tréninků. Léto skončilo, ale jeho důsledky zůstávají. To, co se dříve dalo schovat pod hladinu bazénu, se teď vrací při každém setkání a každém pohledu, který trvá o vteřinu déle, než by měl.

Větší prostor dostávají vztahy mezi Tomem, Viktorem, Tonym a Veronikou. Román se soustředí na tlak výkonu, tělesnost, únavu, nevyřčené věty i okamžiky, kdy člověk neví, jestli se má otočit, nebo pokračovat dál. Druhý díl je příběhem následků – o tom, jak dlouho mohou doznívat věci, které se nikdy neřekly nahlas.

Název druhého dílu vznikl z okamžiku, který trvá sotva vteřinu, ale může změnit celý další příběh. Otočit se znamená všimnout si druhého člověka, přiznat si vlastní cit nebo dát vztahu ještě jednu šanci. Neotočit se může být stejně významné rozhodnutí.

Podzim přináší situace, v nichž už nestačí jednat impulzivně. Postavy se znovu potkávají ve škole, na trénincích i při každodenních cestách městem a každé setkání nabízí možnost něco změnit – nebo promarnit.

Název proto neodkazuje jen k jedinému gestu. Připomíná, že život se někdy láme v těch nejmenších pohybech, kterých si ostatní ani nevšimnou.

První díl nechal postavy v otevřeném letním světě. Druhý je vrací do školy, práce, tréninků, ranních cest a dní rozdělených povinnostmi. Město se zkracuje, světla ubývá a všechno, co se v létě mohlo rozptýlit mezi vodou a nočními ulicemi, se musí vejít do běžného dne.

Podzim přináší řád, ale ne klid. Postavy se znovu potkávají na chodbách, schodech, v tramvajích a u bazénu, kde už není možné předstírat, že první léto nic nezměnilo. Každé setkání je přesnější a každé mlčení má větší váhu.

Druhý díl proto není jen pokračováním léta v chladnějším počasí. Je okamžikem, kdy se první touha mění v následek a kdy se ukazuje, že některé věci nezmizí jen proto, že začal nový školní rok.

Ve druhém díle už Podolí není místem letní volnosti. Postavy se do něj vracejí kvůli tréninkům, disciplíně a pravidelnému rytmu, který vyžaduje soustředění bez ohledu na to, co se odehrává mezi nimi.

Skokanská věž, prkna, tribuna, šatny i bazén získávají přesnější řád. Těla se zde neposuzují jen podle přitažlivosti, ale také podle výkonu, únavy a schopnosti pokračovat. Synchronní skoky nutí postavy sladit pohyb i ve chvíli, kdy se jejich vztahy stále více rozcházejí.

Podolí si zároveň začíná uchovávat první vzpomínky. Známá místa už nejsou neutrální. Jeden pohled přes tribunu nebo setkání v šatně může připomenout léto a všechno, co po něm zůstalo nevyřčené.

Ve druhém díle nekončí svět, z něhož vztah Toma a Viktora vyrostl. Pornokino, cruisingová místa, bazén, šatny i další prostory zůstávají součástí současné Prahy, v níž se lidé mohou potkat tělem mnohem dřív, než si dokážou přiznat skutečný zájem. Jen vedle nich přibývá škola, tréninky, práce a každodenní režim, do kterého už nelze letní zkušenost jednoduše zavřít.

Tom se vrací do života, v němž se ještě pořád pokouší sám sebe přesvědčit, že některé věci nebyly tak důležité, jak se zdály. Viktor mu však nezmizel z očí ani z těla. To, co se v prvním díle dalo odmítat jako náhoda, zvědavost nebo jednorázový pohyb, se na podzim vrací při každém setkání. Tom už nestojí před prvním zlomem. Stojí za ním a snaží se pokračovat, jako by se nic nestalo.

Dynamika mezi nimi proto zůstává prudká. Touha se může během jediného okamžiku změnit v odpor, potřeba přiblížit se v útok a pohled v něco, co si ani jeden z nich nechce vyložit nahlas. Nejde o předem připravenou cestu od nenávisti k lásce. Jde o dva lidi, kteří po sobě sahají ve chvíli, kdy ještě neumějí rozeznat, co z jejich jednání patří druhému a co jejich vlastnímu strachu.

Okolní prostředí jim přitom nenabízí jednoduchý návod. V pornokině lze stát vedle někoho beze jména, na cruisingu lze zmizet stejně rychle, jako se člověk objevil, a v šatně může být tělesná blízkost každodenní, aniž by cokoli slibovala. Druhý díl ukazuje rozdíl mezi možností někoho získat na okamžik a schopností skutečně ho vidět.

Právě zde znovu nabývá význam Tony. Jeho jemnost není dekorací ani bezpečnou alternativou k Viktorovi. Ukazuje jiný způsob přítomnosti: pozornost, která si nemusí druhého přivlastnit, a blízkost, která nevzniká pouze z tlaku touhy. Vedle Toma a Viktora tak připomíná, že člověk může po někom silně toužit a přesto ještě vůbec neumět být něžný.

O-TOČ-SE | NEŽ-SKO-ČÍŠ nezačíná ve chvíli, kdy by se události prvního dílu uzavřely a postavy mohly pokračovat s čistým stolem. Začíná naopak v okamžiku, kdy se všechno, co během léta vzniklo, musí vejít do běžného života. Tom, Viktor, Tony ani Veronika nemohou zůstat jen u bazénu, ve vodě nebo v několika vyhrocených okamžicích. Musí se vrátit do školy, do práce, na tréninky, do tramvají, na chodby a domů. Musí se potkávat i ve chvílích, kdy se nic dramatického zdánlivě neděje. Právě všednost proto vytváří největší tlak. Člověk může odejít z bazénu, ale nemůže donekonečna obcházet někoho, koho potkává každý den. Druhý díl není pokračováním ve smyslu dalšího dobrodružství. Je první skutečnou konfrontací s tím, co první léto způsobilo.

První díl nesl rozpálený beton, venkovní bazén, odhalená těla, světlo a pocit, že den může pokračovat téměř bez konce. Ve druhém díle se světlo mění. Rána jsou chladnější, den se zkracuje a život postav začíná znovu určovat rozvrh. Škola, práce, tréninky, rodina a cesty městem vytvářejí rytmus, do kterého se musí vejít všechno, co se během léta nevešlo nikam. Podzim tu není symbolem romantické melancholie. Je obdobím, kdy se výjimka mění v následek. To, co se v létě mohlo jevit jako jednorázové setkání, prudká reakce nebo nezvládnutý okamžik, se na podzim vrací. Ne vždy přímo. Někdy v pohledu přes chodbu, v cestě po schodech, v přítomnosti někoho, koho člověk vnímá dřív, než se k němu otočí. Podzim ve druhém díle nic neuklidňuje. Jen odstraňuje iluzi, že léto bylo oddělené od zbytku života.

Škola není v knize pouze prostředím studentského života. Je uzavřeným systémem, v němž se lidé potkávají opakovaně a nemohou si vždy zvolit, koho uvidí, vedle koho projdou nebo čí přítomnost budou muset snášet. Chodby, schody, učebny a přestávky vytvářejí síť drobných setkání. Člověk může předstírat, že se nic nestalo, ale jeho tělo často reaguje dřív než on sám. Ve škole zároveň existují pravidla, dohled a potřeba působit normálně. Každý pohled má své okolí. Každé přiblížení může někdo zaznamenat. Vztahy, které byly v létě ukryté mezi vodou, šatnami a anonymitou města, se dostávají do prostoru, kde jsou postavy součástí skupiny. Škola proto funguje jako místo kontroly, ale také jako zesilovač. Čím více se postavy snaží něco skrýt, tím výrazněji se to může projevit v jejich jednání.

Druhý díl rozšiřuje Tomův svět o práci v Dlážděnce, domácí povinnosti a starost o Romi. V prvním díle bylo snadné vnímat ho především prostřednictvím těla, sexuality, vzteku a vztahu k Viktorovi. Na podzim se ukazuje, že Tom zároveň pracuje, vrací se pozdě domů, pohybuje se mezi lidmi a nese odpovědnost, kterou ostatní nemusejí vidět. Dlážděnka nepředstavuje jen zaměstnání. Je místem výkonu, hierarchie, únavy a každodenního přežívání. Tom se zde musí ovládat jiným způsobem než ve škole nebo v Podolí. Přesto si s sebou nese stejné napětí. Druhý díl tak postupně narušuje rychlé soudy, které si o něm bylo možné vytvořit na začátku pentalogie. Neomlouvá jeho chování. Ukazuje ale, že člověk nikdy není jen svým nejhorším okamžikem.

Viktor v prvním díle často reagoval na svět, který k němu přicházel příliš prudce. Ve druhém díle už však nemůže zůstat pouze v pozici někoho, komu se věci dějí. Musí se rozhodovat, kam půjde, koho vyhledá a před kým se zastaví. Jeho pohyb městem, návštěvy videopůjčovny, cesty do Podolí i přítomnost ve škole postupně ukazují, že také on začíná zasahovat do vztahů kolem sebe. Není jen pasivním bodem mezi Tomem a Tonym. Viktor se učí rozlišovat mezi přitažlivostí, strachem, bezpečím a vlastní potřebou být viděn. Tyto věci ale ještě neumí pojmenovat ani oddělit. Právě proto se mnohé jeho volby mohou zdát nejasné i jemu samotnému.

Tonyho jemnost má jinou podobu než napětí mezi Tomem a Viktorem, ale neznamená to, že představuje snadné řešení. Není postavou, která by měla pouze ukázat, jak by mohl vypadat klidnější nebo správnější vztah. Má vlastní život, vlastní hranice a vlastní způsob, jak oddělovat veřejnou podobu sebe sama od soukromé intimity. Tony může působit tišeji, pozorněji a bezpečněji. Ani jeho blízkost však není bez následků. Do knihy přináší možnost, že vztah nemusí vznikat jen prostřednictvím boje. Zároveň ale ukazuje, že jemnost sama o sobě nikoho neochrání před nejistotou, žárlivostí ani ztrátou kontroly. Jeho přítomnost nemění pouze vztah mezi Tomem a Viktorem. Mění způsob, jakým Viktor začíná uvažovat o sobě.

Veronika dlouho funguje v prostředí výkonu, odpovědnosti a péče o druhé. Její vztah k Tomovi proto nelze redukovat na roli dívky, která stojí v cestě hlavnímu milostnému příběhu. Druhý díl začíná více ukazovat, kolik energie vynakládá na udržování věcí pohromadě. Vztahy, sport i běžné fungování od ní vyžadují schopnost zvládat situace, které ostatní často jen vytvářejí. Její síla však neznamená, že může všechno snášet bez následků. Veronika si postupně musí připustit, že odpovědnost za druhé nemůže být jediným základem její identity. Zárodky její samostatné cesty jsou přítomné už zde, přestože jejich plný význam ukážou až další díly.

Podolí z knihy nezmizelo, ale už není stejným prostorem jako v prvním díle. Léto umožňovalo volný pohyb mezi venkovním bazénem, tribunou, šatnami, sprchami a rozpálenými plochami. Podzim přesouvá část života dovnitř. Krytý bazén, drsné schody, sušárna a uzavřenější prostředí mění způsob, jakým se postavy navzájem vnímají. Těla jsou stále přítomná, ale už nejsou vystavená jen slunci a pohledům. Jsou unavená po tréninku, sevřená v oblečení, mokrá ve studenějším vzduchu a podřízená výkonu. Skokanská věž a prkna zároveň získávají nový význam. Skok už není pouze sportovním pohybem. Stává se obrazem rozhodnutí, které má přípravu, okamžik odrazu i dopad. Stejně důležitá je ale chvíle před skokem. Chvíle, kdy se člověk ještě může otočit.

Videopůjčovna na Karlově náměstí vychází ze skutečného prostředí, ale v knize nefunguje jen jako připomínka určité doby. Je prostorem, kde jsou lidé obklopeni příběhy druhých. Filmové obaly, plakáty a tituly vytvářejí paralelní svět, v němž lze vztahy sledovat zpovzdálí a představovat si, že mají jasnější strukturu než skutečný život. Plakát k filmu Chungking Express připomíná citlivost k míjení, osamělosti a lidem, kteří se mohou ocitnout velmi blízko, aniž by spolu skutečně byli. Videopůjčovna je zároveň Viktorovým prostorem. Místem mimo školu i bazén, kde se může na chvíli pohybovat jinak. Ani sem však nepřichází úplně bez minulosti. Příběhy na obrazovkách mohou skončit závěrečnou scénou. Příběhy postav pokračují i poté, co už by v jiném vyprávění začaly titulky.

Pornokino v knize neoznačuje místo, které by samo o sobě určovalo charakter lidí, kteří do něj vstupují. Není symbolem mravního pádu ani důkazem toho, že člověk není schopný lásky, vztahu nebo něhy. Je jedním z prostředí, v nichž se ukazuje rozdíl mezi veřejnou a soukromou podobou člověka. Lidé často věří, že přesně vědí, kam by jejich partner nikdy nešel a co by nikdy neudělal. Skutečný intimní život mužů však může být složitější než představa, kterou o něm mají jejich blízcí. Návštěva určitého místa nevysvětluje celý lidský charakter. Pornokino je v pentalogii spojeno se samotou, anonymitou, hledáním kontaktu i potřebou na chvíli vystoupit ze svého běžného života. Autor postavy za jejich přítomnost v tomto prostoru netrestá ani neobhajuje. Pozoruje je. Samotné místo se nemusí změnit. Mění se lidé, kteří do něj přicházejí.

Podtitul O-TOČ-SE | NEŽ-SKO-ČÍŠ spojuje skutečný pohyb se situací, která se týká vztahů. Otočení znamená změnit směr pohledu. Připustit, že za člověkem někdo stojí, jde nebo čeká. Může znamenat zájem, obavu i rozhodnutí konečně se podívat na něco, čemu se dosud vyhýbal.
Skok je naopak pohyb, který po odrazu nelze zastavit. Tělo už pokračuje směrem k dopadu. Ve sportu se dá skok připravovat, opakovat a hodnotit. V životě člověk často nepozná přesný okamžik, kdy se jeho rozhodnutí stalo nevratným. Podtitul proto není pouze příkazem. Je varováním před pozdním poznáním. Člověk se může otočit příliš pozdě. Může skočit dřív, než pochopí, co nechává za sebou. Může také zůstat stát tak dlouho, až za něj rozhodne někdo jiný.

Druhý díl nemohl být napsán stejným způsobem jako první, protože postavy už nejsou ve stejném stavu. První kniha byla prudší, tělesnější a více ponořená do bezprostředního vjemu. Druhá musí zachytit opakování, tlak, čekání, pohledy a vědomí následků. Napětí už nevzniká pouze z toho, co postavy udělají. Vzniká také z toho, co neřeknou, co odkládají a kolem čeho opakovaně procházejí. Jazyk proto místy zrychluje a zkracuje se. Jindy zůstává stát u zdánlivě obyčejného detailu: plakátu, schodiště, mokrých vlasů, tramvaje, pracovního stolu nebo něčí přítomnosti na tribuně. Druhý díl není temnější jen proto, že se odehrává na podzim. Je sevřenější, protože postavy už vědí, že jejich jednání má pokračování.

O-TOČ-SE | NEŽ-SKO-ČÍŠ není dílem, v němž by měly být uzavřeny všechny vztahy a vysvětleny všechny motivy. Je předzvěstí. Rozšiřuje svět prvního dílu, ukazuje další vrstvy postav a připravuje pohyb, který bude pokračovat zimou, jarem a dalším létem. Některé drobnosti, které zde mohou působit jako vedlejší obrazy, získají plný význam až později. Některé vztahy se teprve učí existovat. Jiné už začínají narážet na hranice, které zatím nikdo nechce vyslovit. Druhý díl se ještě nachází před největšími zlomy. Už ale není možné říct, že k nim příběh nesměřuje.
Každá cesta, každý návrat a každý pohled posouvají postavy o něco dál. Po chodbě. Po ulici. Po schodech. K místu, odkud už nebude možné odejít stejným způsobem, jakým přišly.

O-TOČ-SE | NEŽ-SKO-ČÍŠ patří do pentalogie Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 a zároveň do širšího světa Endralonu, kde se knihy, hudba, obrazy, soundtracky a autorské vizuály navzájem prostupují. Na první pohled je to pokračování příběhu Viktora, Toma, Tonyho, Veroniky a dalších postav po létě. Pod povrchem je to ale díl o tlaku, který začne působit, když už se nedá zůstat pod hladinou. O těle, které si pamatuje. O škole jako místě návratu. O touze, která se nedá jednoduše odvolat. O jemnosti, která může přijít příliš tiše. A o tom, že některé bomby tikají dlouho předtím, než je někdo uslyší.

Stejně jako další knihy Antonína Deliše vzniká i tahle kniha společně s hudbou a vizuálním světem. Nejde jen o druhý díl. Jde o první velký pohyb celé pentalogie. Z léta do podzimu. Z vody na schody. Z pod hladiny do okamžiku těsně před skokem.

 

Prozkoumat další díly

I. díl – Žár pod hladinou
II. díl – O-TOČ-SE I NEŽ-SKO-ČÍŠ
III. díl – Trestný čin něhy
IV. díl – Přežili jsme tu noc
V. díl – Modř