SMS pro Slunečníka

18. 7. 2001, 21:15. Slunečník se ptá, proč byl osloven právě tímto zvláštním způsobem. Neví, kdo je Antonio. Chce vědět víc. A Měsíčník místo jednoduché odpovědi začne psát báseň. Právě tento princip určuje celý svět knihy. Jedna krátká SMS může otevřít několik strof. Jedna prodleva v odpovědi může vytvořit katastrofu. Jedna úplně obyčejná věta dokáže propíchnout patos a vrátit všechno zpátky na zem. Když například Měsíčník propadne představě, že Slunečníkovo mlčení znamená odmítnutí, vznikne Ledové mlčení. Po celé dramatické básni přijde odpověď: „Nemlcim, jen jsem jedl pizzu.“ A právě v tom je tahle sbírka dodnes živá.

Jména nejsou jen přezdívky. Měsíčník žije v noci, v představách, ve slovech a ve vlastním světle. Slunečník patří dni. Jeden všechno zvětšuje. Druhý odpovídá jednoduše. Jenže postupně se role začínají prolínat. Měsíčník touží po Slunečníkově světle, i když ví, že může pálit. Slunečník zase vstupuje do nočního prostoru zpráv, nechává si o Antoniovi zdát a přiznává, že si představuje jeho tvář. Když Antonio odhalí víc ze sebe, odpověď není básnická — ale právě proto má svou sílu: Slunečník se nemohl dočkat chvíle, kdy otevře schránku, a píše, že verše ho těší třikrát víc, protože ví, že jsou určeny jemu. Slunce a Měsíc tu nejsou astronomií. Jsou dvěma způsoby, jak být ve vztahu.

Dnes působí několik řádků textu v telefonu samozřejmě. V roce 2001 měly SMS jinou fyzickou podobu. Psaly se na tlačítkových telefonech, bez dnešního nekonečného prostoru, často bez diakritiky, po jednotlivých zprávách. Každá odpověď měla svůj čas. A právě čas sbírka zachovává. Zůstávají v ní hodiny, minuty, prodlevy i místa. Čtenář proto nevidí zpětně převyprávěný milostný příběh. Sleduje přerušovaný proud komunikace, v němž ještě nikdo neví, která věta bude poslední, kdy přijde další zpráva ani co vlastně vzniká. Mezi původními zprávami stojí básně napsané z jejich emocionálního přetlaku. Telefon je současně médium, rekvizita i prostor vztahu.

Měsíčník neumí nechat věci malé. Ticho se stane ledem. Touha asteroidem. Slzy ohňostrojem. Milovaný člověk Sluncem. Noční návštěva světluškou nebo můrou. Ráno začne vyjednávat s Měsícem a Sluncem o tom, zda se vůbec smějí setkat. Právě tenhle přebytek je součástí knihy. Poezie není komentář přidaný po letech. Patří k původní situaci. Měsíčník skutečně reaguje na několik vět způsobem, jako by se otevřelo nebe. A Slunečník mu občas odpoví jedinou obyčejnou zprávou. Vzniká tak zvláštní dvojhlas: jeden člověk svět neustále mytologizuje a druhý ho zase skládá zpátky z obyčejných věcí.

Na začátku je Slunečník pro Měsíčníka skoro čistým textem. A obráceně. Nevědí přesně, jak ten druhý vypadá. Micky se ptá na Antoniovo skutečné jméno, věk, původ i podobu. Antonio odpovídá, že své jméno i sám sebe vždycky trochu obaluje fantazií. Vztah tak nejdřív vzniká mezi slovy a představou. Teprve potom přichází fotografie. A s ní důležitý okamžik: člověk na druhém konci zprávy dostane obličej. Slunečník může konečně napsat: „Ahoj mily a hezky Antonio. Jiz to mohu rici — hezky.“

Slunečník není pouze zdrojem tepla. Slunce může být příliš silné. Ve Světlušce se slova vášně mění v puchýře a asteroidy. Měsíčník touží po světle, ale současně žádá, aby bylo mírnější. Aby Slunečník přišel jako světluška — zářil bez ohně a nespálil dlaň při políbení. Tahle ambivalence se vrací celou knihou. Toužit po někom neznamená umět jeho blízkost unést. A světlo není automaticky bezpečné jen proto, že jsme ho hledali ve tmě.

Postupně se komunikace začne obracet k možnosti skutečného setkání. Měsíčník navrhuje cestu do Liberce. Slunečník odpovídá, že se samozřejmě vidět chce. Najednou už nejde jen o fantazii na displeji. Do básní vstupuje tělo. Dotek. Nahota. Představa, že Slunce a Měsíc mohou mít alespoň jednu společnou chvíli — okamžik, kdy se jejich jinak neslučitelné světy dotknou. Ve sbírce je tak blízkost současně skutečností i astronomickou nemožností.

Kniha nevypráví klasické „a co bylo dál“. Její dramaturgie je jiná. Proudy zpráv se přerušují. Některé věci mizí. Některé básně se nedochovaly. Paměť nechává mezery. V závěru se proto už nevrací celé léto, ale jeho úlomky. Měsíčník píše, že z minulého roku mu zůstaly právě Slunečníkovy básně a vzpomínka na něj. Slunečník se oproti tomu dívá dopředu — čeká ho cesta do Turecka. A právě v této rozdílnosti je závěr možná nejpřesnější: dva lidé mohou sdílet stejný příběh, ale každý z něj odchází jiným směrem.

Epilog nese název Soumrak. Místo definitivní tečky se Slunečník znovu objeví v prostoru Moulin Mortem. Přinese několik zpráv, útěchu i starý způsob světla. Měsíčník sám konstatuje, že Slunečník odešel stejně, jako se objevil. Přesto ho dál miluje a zároveň věří, že nový den může znovu vzejít. Není to happy end ani tragédie. Je to soumrak. Stav, kdy už den není dnem a noc ještě není úplná.

SMS zprávy v knize nejsou stylizací dnešní komunikace do retro podoby. Tvoří historickou kostru sbírky. Zůstávají v ní bez diakritiky, se svými zkratkami, chybami, časem odeslání i způsobem, jakým se tehdy na telefonu skutečně psalo. Právě jejich strohost vytváří kontrast k ornamentální, emotivní poezii, která mezi nimi vyrůstá.

Jedním z nejpřesnějších míst sbírky je zároveň jedno z nejvtipnějších. Měsíčník z mlčení vytvoří bolestnou báseň a přesvědčí sám sebe, že druhý člověk neodpovídá, protože něco zásadního skončilo. Slunečník odpoví: „Nemlcim, jen jsem jedl pizzu.“ Celá kniha v té chvíli ukáže mechanismus své dvojice v několika slovech.

V básni Měsíčník se objevuje hra s vlastním jménem. Na otázku „Jak se jmenujete, pane?“ přichází odpověď Antonio a následně Deli. Antonio Deli. Text zároveň připomíná, že lidé jeho jménu nevěří a že i vlastní identita se pro Měsíčníka snadno mění v další vrstvu příběhu. Sbírka tak zachycuje i jednu ranou podobu autorské identity.

Na konci knihy nejsou jednotlivé  části uvedeny pouze názvy. Obsah zachovává datum, hodinu a místo: Praha – Na Folimance, Železný Brod, Desná, Souš, Jablonec nad Nisou, Besedice nebo později Písek. Časová osa vede od července a srpna 2001 až k 29. lednu 2002. Sbírka tím získává podobu mapy jednoho období života.

Doslov se před vlastní poetikou neschovává. Autor v něm přímo připouští, že se nevyhnul mnoha klišé a že by se mohlo zdát, že kýč je jeho přítelem. Pro dnešní vydání je právě tohle důležité. Text nepředstírá, že byl napsán dnes zkušenějším autorem. Nechá mladého básníka být přehnaným, sentimentálním, erotickým, teatrálním i směšným tam, kde takový skutečně byl.

V závěrečné komunikaci Antonio přímo píše Mickymu, že je jeho věčnou inspirací a že ho znovu přivedl k básním. Současně mu slibuje, že sbírku vydá a rád mu ji osobně předá. Micky odpovídá, že se cítí poctěn, že je pro někoho inspirací. Dnešní vydání tak v sobě nese zvláštní časovou smyčku: kniha uskutečňuje něco, co bylo napsáno přímo uvnitř její původní korespondence.

Knižní podoba pracuje s černou, temně zelenou a starým zlatem. Její obrazy nevytvářejí realistické scény z roku 2001. Převádějí vnitřní jazyk Měsíčníka do vizuální podoby. Měsíc visí v ornamentálním rámu jako relikvie. Zářící klíč míří ke klíčové dírce. Světlo vyrůstá z polštáře jako kořeny. Zlatá světluška zůstává nad temnou zemí. Slzy padají jako ohňostroj. Rostlina za nočním oknem září, jako by sama přijala světlo Slunečníka. Obrazový svět proto nevysvětluje jednotlivé básně doslovně. Dělá s nimi totéž, co básně dělají se SMS: vezme malý okamžik a nechá ho přerůst do mýtu.

Tahle sbírka má neobvyklý způsob vzniku. Nejdřív nebyl hotový příběh, který by se později přepsal do poezie. Příběh a poezie vznikaly téměř současně. Přicházela zpráva. Následovalo čekání. Emoce se rozvinula do básně. Přišla další zpráva — a někdy úplně změnila význam toho, co bylo právě napsáno. Proto mohou básně působit přehnaně ve vztahu k tomu, co se „objektivně“ stalo. Jenže právě tento nepoměr je dokumentem jejich vzniku. Zachycuje okamžik před korekcí zkušeností. Ne to, co člověk o události pochopil po letech. To, co cítil právě tehdy.

Elektronické knihy nabízím prostřednictvím Google Play Knih. Odkaz na toto vydání zde doplním později.

Moje knihy nevycházejí najednou ve všech formátech. Každá prochází postupným autorským a vydavatelským cyklem.

1. Píšu knihu.
   Vzniká text, jeho rytmus, obraznost, vnitřní svět a celý autorský kontext.
2. Vzniká zvukový svět.
   U projektů, které si o něj řeknou, současně skládám hudbu, motivy, písně nebo soundtrack.
3. Vzniká obrazový svět.
   Obálka, ilustrace, portréty, vizuály a další obrazy nejsou jen propagací knihy. Často představují další způsob, jak do jejího světa vstoupit.
4. Hudbu a vizuály postupně zveřejňuji.
   Objevují se na webu, sociálních sítích a podle konkrétního projektu také na hudebních platformách.
5. Kniha jde na Forendors.
   Tam se mohou objevovat první ukázky, pracovní materiály, zákulisí vzniku nebo samotný text s předstihem.
6. Kniha dostává vlastní prostor na Endralon Space.
   Vzniká její stránka s textem, kontextem, obrazovými materiály, ukázkami a odkazy.
7. Následuje tištěné vydání.
   Podle konkrétní knihy prostřednictvím tiskové platformy nebo dalších partnerů.
8. Vzniká elektronická verze.
   PDF a EPUB nejsou jen převodem hotového textu. Každý formát vyžaduje vlastní sazbu, kontrolu a úpravu pro způsob, jakým se bude číst.
9. U vybraných knih následuje audiokniha nebo autorské čtení.
10. Nakonec vznikají podepsané autorské výtisky a další materiály.
    Pokud jsou u konkrétní knihy dostupné, připravuji je a posílám čtenářům osobně.

Pokud u některé knihy zatím není EPUB, audiokniha, podepsaný výtisk nebo některý další formát, není to zapomenutá položka.

Kniha je jednoduše v určité fázi svého vydavatelského života.

Jednotlivé formáty, hudbu, vizuály a další materiály doplňuji postupně podle toho, jak celý projekt dozrává.