04.04. TOM – Vlny rivality 10.7. v 16:30 – 16:50

TOM

Sedím v páře a snažím se uklidnit. Srdce mi buší jak o závod. Ještě před chvílí jsem seděl na lavičce u bazénu a pozoroval ostatní plavce. Ale pak jsem si uvědomil, že mě něco vzrušuje. Něco, co jsem si nechtěl přiznat. Utekl jsem sem, abych se schoval před ostatníma. Před Viktorem. Před Tonym. Nechci, aby viděli, co se se mnou děje. Nechci, aby viděli mou erekci, která se dere ven z plavek. Cejtím, jak mi srdce buší jako o závod a tváře mi hoří studem. Snažím se uklidnit, zhluboka dejchat, ale nejde to. Myslím na Veroniku. Na to, jak jsme spolu chodili po škole, jak jsme se smáli. Ale moje mysl se stále vrací k tomu, co se stalo u bazénu. Ten pocit vzrušení je tak silnej, tak neodbytnej. Nevím, co si mám počít. Jsem tu sám, schovanej, a přesto mám pocit, že mě všichni vidí. Že vidí moje tajemství, mojí touhu. Zavírám oči a modlím se, aby to přešlo, aby se moje tělo uklidnilo. Ale čím víc na to myslím, tím je to horší. Musím se sebrat. Musím najít způsob, jak se s tím vyrovnat, než se budu muset vrátit ven a čelit jejich pohledům. Jejich otázkám. Musím bejt silnej. Ale ta touha je silnější…

Snažím se zhluboka dejchat a myslet na něco jinýho. Bylo to jen letmý, ale cejtil jsem to. Ten dotyk malíčkem, kterej mi Viktor věnoval. Ten dotek, když mě Tony omylem štrejchnul rukou při plavání. Vyvolalo to ve mně něco, co jsem nečekal. Něco, co mě děsí.

Sedím tu a snažím se to rozdejchat. Snažím se přesvědčit sám sebe, že to nic neznamená. Že to byla jen náhoda, jen reakce mýho těla na blízkost. Že to nemá nic společnýho s tím, kdo jsou. S tím, že jsou to kluci.

Ale někde hluboko uvnitř tuším, že to tak jednoduchý není. Že tohle je něco, s čím se budu muset vypořádat. Něco, co už nemůžu dál ignorovat.

Zavírám oči a snažím se na to nemyslet. Soustředím se na svůj dech, na teplo páry, která mě obklopuje. Pomalu se uklidňuju. Cejtím, jak moje erekce slábne.

Možná to opravdu nic neznamená. Možná je to jen momentální slabost, nic víc. Možná to přejde a já budu moct zase normálně fungovat. Chodit s Veronikou, trénovat, žít svůj život tak, jak jsem zvyklej.

Ale něco mi říká, že už to nikdy nebude jako dřív. Že tohle je začátek něčeho novýho, něčeho neznámýho. A i když mě to děsí, někde hluboko uvnitř cejtím i zvláštní vzrušení. Jako bych stál na prahu něčeho, co může změnit všechno.

Zatím tu ale jen sedím, skrytej v páře, a snažím se s tím vším nějak vyrovnat. Sám se sebou. Se svejma pocitama. S tím, kým doopravdy jsem a vůbec mi to nejde. Cejtím, jak mě ta nejistota užírá zevnitř. Všechny ty otázky, na který nemám odpovědi, se mi honěj hlavou a nedaj mi pokoj. Kéž bych dokázal najít klid a smířit se sám se sebou. Kéž bych měl odvahu čelit pravdě a přijmout ji, ať už je jakákoli. Ale místo toho se schovávám tady v tom oparu a doufám, že se to nějak vyřeší samo. Jenže vím, že takhle to nefunguje. Budu se muset postavit svejm démonům čelem, i když to bude bolet. Jinak nenajdu pokoj ani sám v sobě.

Myslel jsem, že jsem to rozdejchal. Když jsem vyšel z páry, cejtil jsem se o něco líp, ale pak se to stalo. Narazil jsem přímo do Viktora ve sprchách. Byl to šok – stál tam tak blízko, že jsme se skoro dotkli. V mžiku mi v hlavě cvaklo.

Nevím, co mě to popadlo. Najednou jsem cejtil vztek, jak mě zaplavuje a bez varování jsem do něj vjel. Byl to prudkej úder, svaly napnutý k prasknutí a ruce připravený zaútočit. Viktor se okamžitě snažil bránit, ale já byl rychlej.

Pěsti lítaly vzduchem, s každým úderem sílila moje zlost. Surovost tý chvíle byla hmatatelná – byli jsme dva muži ve střetu, bez pravidel, bez slitování. Viktor se snažil držet krok, ale bylo vidět, že prohrává. Já mám víc zkušeností s rvačkama a cejtím tu agresi ve svejch žilách jako nikdy předtím. Něco ve mně se probudilo – rváč, násilník – někdo, koho jsem si nikdy nepřipouštěl, že bych mohl bejt.

Byly chvíle, kdy se zdálo, že Viktor má navrch. Podařilo se mu napálit mi pár dobrejch ran. Ale pak přišla ta rána do žaludku a všechno se změnilo.

Vzápětí jsem ho omlátil o stěnu sprchy a zkopal ho. S každým kopancem a úderem pěstí cejtím svou moc a Viktorovu slabost. Cejtím krev na svejch knoklech a vůni strachu ve vzduchu.

Viktor leží na zemi v čůrkách krve a já nad ním stojím jako vítěz toho krutýho souboje. Krev stéká po dlaždicích a stěny jsou ocákaný rudejma skvrnama.

Zarazilo mě to – najednou se mi rozsvítilo v palici. Viktor je poraženej a já… já jsem ten, kdo ho zbil do krve.

Stojím tam celej pocákanej krví – jeho krev na mým těle – moje rány nejsou nic ve srovnání s tím, co jsem mu udělal. Ztratil jsem kontrolu nad sebou a nechal volnej průchod svý agresi. Osvobodil jsem se.

Stačí zbít Viktora…

* * *