01.04 TONY – Skok do soumraku, 7.7. v 18:30 – 20:00

Mířím od zastávky tramvaje k bazénu. Dneska mám naplánovanej trénink a chci se soustředit na to, co mi trenér posledně klad na srdce. Najednou do mě někdo vrazí. Veronika, ale než stihnu cokoliv říct, už je pryč. Ani neodpověděla na pozdrav. Byla fakt nějaká divná. Co se jí asi stalo?

Vcházím do areálu a zamířím rovnou do bufetu. Jako vždy si dám ionťák, abych měl sílu na trénink. Sedám si ke stolu a v hlavě mi běží trenérova slova od posledně. Vysvětloval mi, že se mám víc zaměřit na techniku kopu a načasování obrátky. Prý mám skvělou sílu a výbušnost, ale technicky to ještě není úplně ono.

Usrkávám nápoj a v duchu si procházím, na co se dnes zaměřím. Hlavně ten kop a obrátky. Pak ještě musím zapracovat na vytrvalosti, ke konci tréninku mi už často docházejí síly. Vím, že mě čeká náročný trénink, ale nemůžu se dočkat, až budu mít šanci předvést, co se mi v poslední době podařilo zlepšit. Nechci ho zklamat.

Jdu do sprch a hned zahlídnu kluky. Nejsou to žádný mí nejbližší kamarádi, ale občas s nima prohodím pár slov. Dneska ale nějak zvlášť přeháněj. Ty jejich vtipy a řeči jsou docela nejapný, až mi přijdou trapný. I když vím, že by mě přijali, radši ne. Jdu si rovnou do venkovního bazénu zaplavat.

Ještě než vylezu ven, vidím, jak jde do páry Tom. Divně po mně pokukuje, jako by mě chtěl zaujmout nebo co. Moc dobře vím, že se mu líbím, ale my dva? Nene, vůbec se k sobě nehodíme. Spíš se mi zdá, že je to kluk, co má spoustu problémů sám se sebou. Nevím, co od něj čekat, tak radši bejt opatrnej.

Když vycházím ven, hodím okem po střeše s nuda pláží. Mám chuť se tam pak jít trochu vyležet a přemejšlet si o svejch věcech. Možná bych se tam pak mohl zastavit a užít si trochu toho slunce. Není to špatnej nápad.

Venku je klid, většina kluků zůstala uvnitř. Dneska tomu moc nedávají, asi si chtějí užít ty své hloupé vtipy v soukromí. Pomalu se brodím vodou a snažím se najít svůj rytmus. Plavání mi vždycky přináší klid. Přemejšlím, jak dál. Musím se pořádně připravit na nadcházející závody, ale mám pocit, že mi něco chybí. Jako bych se potřeboval zastavit a trochu se zamyslet nad svým životem. Možná mi opravdu neuškodí, když si chvíli odpočnu na tý nuda pláži.

Vyběhnu po schodech na tu střechu. Je tu krásně. Možná bych si tu mohl klidně i zdřímnout, abych si trochu odpočinul a nabral síly před dalšími závody.

Ležím a počítám poslední záblesky slunce, který se snaží probít skrz mraky. Dneska jsem to zase přehnal s plaváním, tělo mám lehký a svaly zpola ochablý, ale je to ten dobrej druh únavy. Vzduch tady voní po Vltavě a něčem pryskyřičným z lesa nad náma.

Viktor leží vedle mě, ale snažím se ho moc nevnímat. Je to ten typ, kterýho si hned všimneš – má svůj vlastní svět na dosah ruky, ale zároveň se zdá bejt pořád na útěku. Občas ho přistihnu, jak mě pozoruje, a když se vynoří z vody, stejká po něm ta voda, to se nedá nedívat. Mám dojem, že i on po mně občas kouká, i když to nikdy nahlas nepřizná.

Odhazuju plavky stranou a lehám si na záda. Nechci předstírat žádnou falešnou skromnost, tady jsem pánem svýho osudu – alespoň si to chci myslet. Ať se na mě kouká, když už tu je a v duchu se směju.

Jenže tady nejde o běžný okukování mezi dvěma chlapama na nuda pláži. Všechno se změní, když se v křoví objeví ten divoch a začne se tam bezostyšně uspokojovat.

„To snad nemyslí vážně,“ pronáším nahlas a opřu se o lokty, abych líp viděl toho exhibicionistu. Nevím, jestli je to spíš komický, nebo tragický.

Viktor se ke mně otočí s tím pobaveným úsměvem a radši si lehne na břicho. Všimnu si jeho trčícího péra a uvědomím si, že mu ten pohled asi není úplně lhostejnej.

Nasadím si sluneční brejle a opět si lehnu na záda. Cejtím Viktorovo napětí vedle sebe, jako by bojoval sám se sebou o tom, jak na tu situaci zareagovat.

Nechci ho do ničeho nutit ani se ho na něco ptát. Ať je sám sebou – ať už to pro nás oba znamená cokoliv. Myslím si o nás spoustu věcí, ale nikdy jsem o tom nahlas nemluvil.

V duchu doufám, že ten divoch v křoví brzy skončí a budeme si moct užívat konce léta v klidu, jako dva normální kluci bez starostí.

Koneckonců jsme tu oba ze stejnýho důvodu: odpočnout si a možná taky trochu toho vzrušení ze zakázanýho ovoce vzájemný přitažlivosti, kterou si oba stále ještě neodvažujeme přiznat nahlas.