017.06 TONY – První zlom 4.8. v 07:00 – 10:00

Siréna mě vytrhne z myšlenek. Rozezní se tak nečekaně, že sebou všichni trhnem. Cvičná evakuace. Sakra, zrovna teď? Voda kolem mě se rozvlní, jak plavci opouštějí bazén. Chytám se okraje a vytahuju se ven. Tělo mám těžký, dneska jsem toho moc nenaspal.

„Všichni ven! Pohyb!“ řve Bromlil, jako by šlo o život.

Pelášíme do sprch, kde se potkáváme s Viktorem. Stojí tam nahej, voda mu stéká po těle. Vidím, jak Tom ztuhnul, když ho zahlídl. Jeho pohled sklouzne dolů na Viktorovo péro a pak rychle uhne. Jako by se spálil. Ostatní kluci mezitím stahujou plavky, cpou je do tašek nebo do skříněk, nikdo se neobtěžuje sušit.

„Máte slabej střed,“ utrousí Bromlil v poklusu a proletí kolem nás. Nejsem si jistej, jestli to myslí jako plavci, nebo jako lidi.

Tom si kryje péro, prsty má křečovitě sevřený. Jaj, chudák. Vidím, jak se mu pohled zase vrací k Viktorovi, kterej stojí pod sprchou a kouše se do rtů. Mísí se v něm vztek i něco jinýho. Něco, co nechce přiznat ani sám sobě.

Rychle stáhnu svoje plavky a hodím je přes rameno. Z kapsy vytáhnu gumičku, kterou jsem Viktorovi slíbil. Používám ji na dechový cvičení – sedm nádechů ven, tři dovnitř. Pomáhá to s úzkostí, s panikou, s čímkoliv. Natáhnu ruku a podám mu ji.

Jo tak, Viktorovi taky stojí.

„Díky,“ zašeptá a vezme si ji. Jeho prsty se letmo dotknou mejch, jsou studený a mokrý.

Bromlil se objeví znovu, vypadá nervózně.

„Rekreace bokem – profi dráha před náma,“ prohodí směrem k Viktorovi.

Vidím, jak Viktor ztuhne. Jak sevře gumičku v dlani, až mu zbělaj klouby. Pochopím to dřív než on – Bromlil ho vyhazuje z týmu. Ne přímo, ne hned, ale je to jasný. Profi dráha před náma – už bez tebe.

Ostatní kluci si natahujou kraťasy na mokrý těla a vybíhaj ven. Vidím, jak Viktor sleduje Tomův zadek, pak můj. Jako by si chtěl zapamatovat každej detail. Jako by se loučil.

Viktor je za mnou, dýchá zrychleně, v očích má něco, co jsem u něj ještě neviděl. Zoufalství? Rezignaci? Hltá vzduch, jako by se topil.

Za ním vybíhá Tom. Zastaví se pár kroků od nás. Vidím, jak se na sebe dívaj – Viktor a Tom. Je to jen zlomek vteřiny, ale je v tom všechno. Celej jejich příběh, kterej jsem sledoval zpovzdálí. Všechno, co si nikdy neřekli, všechno, co si udělali.

„Všichni zpátky!“ zavolá Bromlil, když siréna utichne. „Cvičení skončilo.“

Otočím se a chci se vrátit dovnitř, ale zarazím se. Viktor stojí na místě, nehýbe se. Dívá se někam do dálky, za bazén, směrem k řece.

„Jdeš?“ zeptám se ho.

Pomalu zavrtí hlavou. „Myslím, že ne.“

„Počkej,“ řeknu a přistoupím k němu blíž. „Co se děje?“

„Nic,“ usměje se, ale je to úsměv, kterej bolí. „Je čas jít dál.“

„Jít kam?“

Pokrčí rameny. „Pryč. Kamkoliv. Jen… pryč odsud.“

Dívám se na něj a vidím, že to myslí vážně. Vidím, jak se v něm něco zlomilo. Něco, co držel pohromadě silou vůle, ale už nemůže dál.

„Viktore,“ začnu, ale přeruší mě.

„Ne, Tony. Je to dobrý. Vážně.“ Natáhne ruku a krátce stiskne moje rameno. „Díky za všechno.“

Otočí se a jde pryč, bosej, s mokrejma vlasama, v kraťasech. Nikdo ho nezastavuje. Ani já, ani Tom, kterej stojí opodál a sleduje ho pohledem.

Vrátíme se do bazénu. Bromlil něco vykládá o technice, o mezičasech, o blížících se závodech. Poslouchám ho na půl ucha. Myslím na Viktora, jak kráčí pryč, sám, do chladnýho rána.

„Kde je Polesný?“ zeptá se najednou Bromlil a rozhlíží se kolem.

Nikdo neodpovídá. Tom zírá do vody, jako by tam hledal odpověď.

„Odešel,“ řeknu nakonec.

„Cože? Kam?“

Pokrčím rameny. „Pryč.“

Bromlil se zamračí. „Nemyslí si, že jen tak odejde, ucho jedno?“

„Myslím, že právě to udělal.“

Bromlil na mě zírá, jako bych mluvil cizím jazykem.

„Tak ho přiveď zpátky.“

„Nemůžu,“ zavrtím hlavou. „A i kdybych mohl, neudělal bych to.“

„Co to do tebe vjelo, Leungu?“

„Nic. Jen říkám, jak to je. Viktor odešel. A podle mě se nevrátí.“

Bromlil zrudne. „Jestli se do deseti minut nevrátí, může si hledat jinej tým.“

Neodpovídám. Vím, že je to zbytečný. Viktor už svoje rozhodnutí udělal.

Trénink pokračuje, ale něco je jinak. Cítím to ve vodě, v atmosféře, v tichu, který se rozhostilo. Tom plave jako stroj, mechanicky, bez emocí. Když vyleze z vody, ani se na mě nepodívá. Jde rovnou do sprch.

Najdu ho tam, stojí pod proudem vody, čelo opřený o dlaždičky. Vypadá, jako by plakal, ale pod sprchou to nejde poznat.

„Tome,“ oslovím ho tiše.

Neotočí se. „Co chceš?“

„V pohodě?“

Uchechtne se, ale zní to spíš jako vzlyk. „Jasně. Proč bych nebyl?“

Mlčím. Nevím, co říct. Jak mu vysvětlit, že vidím, co se děje? Že vidím, jak se na Viktora dívá, když si myslí, že se nikdo nedívá? Že vidím, jak se Viktor dívá na něj?

„Víš, kde bydlí?“ zeptám se místo toho.

Teď se otočí. V očích má směs vzteku a něčeho, co vypadá jako strach. „Proč bych to měl vědět?“

„Jen mě to napadlo.“

„Ne,“ řekne příliš rychle. „Nevím, kde bydlí. A je mi to jedno.“

Lže. Vidím to na něm. Ale nechám to bejt. Nejsem tady od toho, abych mu říkal, co má dělat. Abych mu říkal, že život je příliš krátkej na to, aby ho strávil lhaním sám sobě.

„Fajn,“ řeknu a otočím se k odchodu.

„Tony,“ zavolá za mnou.

Zastavím se. „Jo?“

„Vrátí se?“

Otočím se a podívám se mu do očí. „Ne,“ řeknu upřímně. „Nemyslím si.“

Něco v jeho tváři se zlomí, ale hned to skryje. „Dobře,“ řekne pevně. „Tak je to lepší.“

Neodpovídám. Vím, že není. Vím, že nic není lepší. Ale některý věci si člověk musí uvědomit sám.

Když odcházím z bazénu, zastavím se u recepce a zeptám se, jestli mi Viktor nenechal vzkaz. Recepční zavrtí hlavou. Samozřejmě že ne. Proč by měl?

Venku je chladno, obloha zatažená. Sednu na kolo a jedu domů. Cestou přemýšlím o Viktorovi, o Tomovi, o tom, co se mezi nimi stalo.

O tom, co se nestalo.

Někdy si říkám, jestli bych mohl něco změnit. Jestli bych mohl nějak pomoct. Ale pak si uvědomím, že některý bitvy si každej musí vybojovat sám.

A někdy není vítězů ani poražených. Jen lidí, kteří odcházejí, a těch, kteří zůstávají.