017.01 VIKTOR – První zlom 4.8. v 07:00 – 10:00

4.8.

Ostrý ranní paprsek prorazí šedý závoj a rozsekne trávu posetou rosou na tisíce skleněných střepů. Dech pálí chladem, přesně tím druhem, který slibuje, že den bude jasný a nekompromisní. Někde v závětří vrzne zábradlí, celý zvuk se rozsype na skleněný štěrk. A pak ráno roztáhne křídla – lehce, ale definitivně.

Tréninkový protokol — 6/8 • Ranní blok 07:12

Test: 1×100 m kraul (bazén 50 m), start z bloku • splity 50/75/100 • pauza 6:00

Dráha 4 — Tom
50: 24.80 • 75: 38.45 • 100: 52.96
Pozn.: Start ostrý, tempo drží, posledních 25 čistě.

Dráha 5 — Viktor
50: 25.40 • 75: 41.10 • 100: 55.31
Pozn.: Po padesátce ztrácí rytmus. Začne brát vzduch moc často, zvedá hlavu, rozhází si polohu. V poslední pětadvacítce křeč.

Coach log: „Zlom po 75 — rozdíl v cíli +2.35 s. Dech zbytečně rozbitý. Buď zklidnit a držet rytmus, nebo dnes ubrat.“

VIKTOR

Bazén hučí jak rozbouřený moře. Přibíhám pozdě, nohy mám těžký jak z olova. V očích mě pálí nevyspání a něco jako vina. Nebo spíš hanba? Těžko říct. Hlava mi třeští od včerejška, kdy jsem klečel v lese před cizíma chlapama.

Trenér Bromlil na mě hvízdne, jak mě vidí:

„Na blok, hned!“

Chlor mě praští do nosu jak facka. Zasloužená. Všimnu si, jak si Tony vyměňuje pohled s Tomem. Ten se okamžitě zanoří do vody, jako by se bál, že by se naše oči mohly potkat. Voda mezi náma syčí jak had.

Tony má notes a stopky, zapisuje mezičasy. Vidím, jak se mu klepou ruce. Je unavenej. Všichni jsme. Ale já nejvíc.

Skočím do vody. Tělo mám jak z betonu, každej pohyb bolí. U pětasedmdesátky mi rupne v hlavě – vydechnu blbě, mimo rytmus. Voda mě spolkne. Nemůžu dejchat. Nemůžu plavat. Nemůžu nic.

Křeč mi sevře nohu jak svěrák. Slyším Tonyho hlas nad hladinou:

„Sedm ven, tři dovnitř!“

Snažím se poslechnout. Nadechnu se. Vydechnu. Počítám. Ale je to na hovno. Čas je v hajzlu.

„Horší než včera. O dvě vteřiny,“ štěkne trenér a cvakne stopkama. Zní to jak rozsudek smrti.

Sklouznu z bloku jak hadr. Cejtím, jak se mi všechno hroutí. Všechno, co jsem budoval. Všechno, na čem záleželo. Dvě vteřiny. Dvě posraný vteřiny.

Tom proplouvá kolem. Ani se na mě nepodívá. Z vlasů mu kape voda – kap, kap, kap. Jako by mi odpočítával čas do konce. Do konce čeho? Kariéry? Života? Lásky?

Vytáhne se na okraj bazénu jedním plynulým pohybem. Voda z jeho vlasů kape na dlaždičky. Tiká jak hodiny. Připomíná mi to včerejšek. Mlhu. Les. Auta. Cizí ruce. Cizí těla.

Proč jsem tam vlastně šel? Abych zapomněl? Na co? Na Toma? Na to, jak se na mě dívá, když si myslí, že to nevidím?

Trenér znovu pískne:

„Ještě jednou! A tentokrát se soustřeď!“

Vyškrábu se zpátky na blok. Nohy se mi třesou. Ne únavou. Strachem. Strachem z toho, že to nikdy nebude stačit. Že já nikdy nebudu stačit.

Tony něco zapisuje do notesu. Vidím, jak se mu klepou prsty. Včera mi říkal o dejchání. O klidu. O rovnováze. Kde je ta rovnováha teď? Kde je klid?

Voda pode mnou se leskne jak zrcadlo. Vidím v ní svůj odraz. Roztřesenej. Rozmazanej. Rozbitej.

„Na místa!“

Připravím se ke skoku. Vedle mě Tom zaujme pozici. Jeho tělo je napnutý jak struna. Dokonalý. Čistý. Všechno, co já nejsem.

„Připravit!“

Nadechnu se. Sedm ven, tři dovnitř. Tony má pravdu. Dýchání je základ. Ale co když základy jsou prohnilý?

Píšťalka.

Skočím.

Voda mě obejme jak stará známá. Studená. Nemilosrdná. Upřímná. Aspoň něco.

Plavu. Ne pro čas. Ne pro trenéra. Ne pro nikoho. Plavu, protože musím. Protože když plavu, nemusím myslet. Na včerejšek. Na Toma. Na to, jak se všechno posralo.

Když dorazím ke zdi, ani se nepodívám na stopky. Nechci vědět čas. Nechci vědět nic.

„Lepší,“ řekne Tony tiše. „Ale pořád ne dost.“

Ne dost. To je celej můj život. Nikdy ne dost. Pro mámu. Pro trenéra. Pro Toma.

Vylezu z bazénu. Voda ze mě crčí. Smrdím chlorem a hanbou. A něčím ještě. Něčím, co se nedá smejt. Ani chlorem. Ani sprchou. Asi nocí v Hostivaři.

Tom už je v další dráze. Plave, jako by se nechumelilo. Jako by mě tu nebylo. Jako by se nic nestalo.

Možná má pravdu. Možná se fakt nic nestalo.

Možná jsem si to všechno jen namlouval.

Sedm ven, tři dovnitř.

Dejchám.

Žiju.

Ale k čemu?