014.04 VERONIKA – Bouřka v Podolí 27.7. v 15:00 – 21:30

Sedím před monitorem a procházím záběry ze závodů. Prsty mi automaticky kloužou po klávesách – střih, pauza, posun. Na obrazovce se míhají těla plavců, voda šplouchá, světlo se tříští. Pak se objeví Tom.

Zastavím video. Jeho postava vyplní celý frame – ramena stažená, vlasy ještě mokré. Kapky se mu třpytí ve vlasech jako malý hvězdy. Vypadá… zlomeně. Ne jako někdo, kdo právě vyhrál medaili.

„Co cítíš po bronzu?“ slyším svůj hlas z nahrávky.

Vidím, jak zaváhal. „Že bych ho vyměnil za klid,“ zamumlal. Jako by se styděl, že se mnou vůbec mluví. Typickej Tom – celou dobu ticho a pak tohle.

Na druhý straně haly cvakl foťák. Iris a její věčný lov obsahu. Tom se okamžitě stáhl, jako vyplašený zvíře. Podala jsem mu ručník – normální gesto, ale když se naše prsty dotkly, celej ztuhnul. Jako by ten ručník nebyl jen kus látky, ale nějaký usvědčující důkaz.

„Nenávidíš ho, viď?“ zašeptala jsem. Nemusela jsem říkat koho.

Teď, když to video edituju potřetí, vidím v jeho očích ten záblesk. Něco temnýho, co problesklo jako bouřka. Neodpověděl mi.

„Promiň za pot,“ řekl suše a vrátil mi ho.

Zastavím přehrávání. Otevřu poznámky:

Tom = zlomený hněv / možný most

Nevidí to. Nechce vidět.

Z reproduktorů v záznamu duní basy – další kategorie závodu začíná. Na videu vidím, jak se Tom otáčí. Světlo reflektorů ho oslepuje, ale nehřeje. Pak vezme medaili a pověsí si ji na krk. Jako by to byl nějaký talisman. Ochrana.

Před čím?

Pustím video znovu od začátku. Něco mi uniká. Něco důležitýho. Tom nikdy nebyl takhle… prázdnej. I když se mnou přestal mluvit, i když mezi námi vznikla ta propast, pořád v něm byl nějakej oheň. Teď…

Zuzajda zakňourá u mých nohou. Čas na večerní procházku. Zavřu laptop, ale ty obrazy mi zůstávaj v hlavě. Tom ve světle reflektorů. Jeho ztuhlý prsty na ručníku.

Venku už je tma. Je mi zima. Projdem se jen za dům ke garážím. Něco se děje, přemejšlím. Něco většího než jen sportovní rivalita nebo klučičí rvačka.

Vytáhnu telefon, scrolluju záběry z dnešního dne. Tom a Viktor v jednom záběru – jako dva magnety, co se odpuzují. Ale mezi nimi… to napětí je skoro hmatatelný.

„Co se stalo ve sprchách?“ ptám se prázdný ulice.

Zuzajda zatahá za vodítko – ona odpovědi nezná. Já taky ne.

Ale vím, že Tom se topí. Ne ve vodě – v něčem hlubším. V něčem, co ho žere zevnitř. A já, místo abych mu hodila záchranný kruh, jen točím. Dokumentuju jeho pád.

Zuzajda zaštěká na procházející pár. Automaticky natočím telefon jejich směrem – starej zvyk. Ale pak ho zase schovám. Některý věci by měly zůstat nenahrané.

Doma se vrátím k editaci. Každej záběr Toma je jako další dílek skládačky. Jeho pohled při nástupu. Způsob, jakým se vyhýbá kameře. Ta medaile – bronzová, ale těžká jako olovo.

A pak tam je Viktor. Vždycky někde v pozadí, jako stín. Ale ne Tomův stín – spíš jako jeho odraz v temným zrcadle.

Zavřu oči. Tohle není jen o sportu nebo rivalitě. Je to o něčem, co se stalo a co změnilo všechno.

Otevřu nový soubor a začnu psát:

Tom není zlomenej.

Tom se láme.

A nikdo neví proč.

Kromě Viktora.

A možná ani on ne.