Ahoj, milí moji 🌸
je zvláštní, jak se člověk může ocitnout uprostřed něčeho, co si dlouho přál… a zároveň si v tom najednou není jistý.
Sedím u stolu, knihy mám vyrovnané před sebou. Ne v nějakých velkých hromadách, spíš v menších komínech, které průběžně přerovnávám podle toho, co zrovna řeším. Jednu vezmu, podepíšu, vrátím ji jinam. Další přesunu. Je v tom určitý rytmus, ale i neklid.
A do toho se mi v hlavě začíná ozývat otázka, kterou asi zná každý, kdo někdy něco poslal ven.
Co když se to rozprodá před festivalem?
A hned vedle ní další.
A co když ne?
Zní to možná jako protimluv, ale není. Je to spíš takové vnitřní mletí, kde se střídají varianty, aniž by některá měla pevnou odpověď. Protože realita je jednoduchá — není za tím žádný velký budget, žádná masivní kampaň, která by to nesla sama. Každá věc, kterou dělám, má svou váhu.
Prodat teď… nebo si to nechat na festival?
A kolik se vlastně prodá na festivalu?
Kdo ví?
To, že něco sdílím, že o tom mluvím, že to posílám ven, ještě neznamená, že někdo opravdu přijde. Že se zastaví. Že sáhne po knize. To jsou dvě různé věci, mezi kterými je vždycky prostor nejistoty.
A přesto tam je i druhá strana.
Co když někdo náhodou přijde?
Co když jich přijde víc?
Co když tam najednou stojím a ty knihy, které si teď přerovnávám na stole, začnou mizet jiným tempem, než čekám?
Tohle všechno se ve mně míchá zároveň.
Žádná jistota, jen pohyb mezi možnostmi.
A možná je to vlastně v pořádku.
Protože tohle je poprvé, kdy to není jen o psaní. Kdy to není jen o tom, co vzniká v tichu. Tohle je moment, kdy se věci potkávají s realitou. S lidmi. S náhodou. S tím, co se nedá naplánovat.
A já mezi tím stojím.
S těmi knihami na stole.
A občas je jen přeskládám z jedné hromádky na druhou.
Jako bych tím mohl trochu uklidnit to, co se ve mně hýbe.
Ale možná to ani uklidnit nejde.
Možná to k tomu patří.
