Chlapci z Brassai Sámuel utca

Chlapci z Brassai Sámuel utca je příběh dětí z Budapešti. Kniha o partě kluků z jednoho domu, o pavlačích, dvorech, schodech, tunelech, holubech, Balatonu a létě, které se zdá nekonečné jen ve chvíli, kdy ho člověk ještě žije. Brassai Sámuel utca je krátká budapešťská ulice. Na mapě možná jen spojnice několika míst. V příběhu se ale stává celým světem. Bydlí v ní kluci, kteří ještě nevědí, že jejich dětství jednou skončí. Běhají po schodech, křičí přes pavlače, schovávají se ve dvoře, plaší holuby, vymýšlejí vlastní pravidla, dělají věci, které by neměli, a z obyčejných míst si staví dobrodružství větší než celé město.

Vypravěčem je osmiletý Benci Nagy. Ne dospělý muž, který se dojímá nad minulostí. Ale dítě, které je ještě uvnitř toho všeho. Vidí svět zdola. Přes zábradlí, boty starších kluků, kliku dveří, zaprášené schody, dvůr, kde se všechno ozývá, a ulici, která má přesně tolik tajemství, kolik jich děti dokážou unést.

Chlapci z Brassai Sámuel utca jsou příběh o přátelství, dětských dobrodružstvích a světě, který voní létem a tajemstvím. O Budapešti, která není turistická pohlednice, ale místo první party, prvních útěků z domu, prvního pocitu, že člověk někam patří. Nejde o návrat do skutečného dětství tak, jak přesně bylo. Je to návrat do místa, kde se vzpomínka potká s příběhem. A kde jedna ulice může být na chvíli větší než celý svět.

Budapešť.

Jaro.

Chmýří ve vzduchu.

Starý činžák.

Dvůr.

Pavlače.

Schody, po kterých se dá utíkat dolů rychleji, než by se mělo.

Okna, ze kterých někdo pořád kouká.

Tunel.

Kavárna.

Holubi.

Lázně s babu.

A kluci, kteří se jednoho dne prostě potkají.

Benci ještě neví, že se právě začíná něco, na co bude jednou možné vzpomínat.

Pro něj je to jen den.

Další den v ulici.

Další důvod vyběhnout ven.

Další tajemství, které se musí vyřešit dřív, než někdo zavolá k večeři.

Jenže některá léta se v člověku usadí jinak.

Některé party vzniknou jen na chvíli.

A přesto v paměti zůstanou jako domov.

📍 Budapešť

📍 Brassai Sámuel utca

📍 pavlačový dům

📍 dvůr

📍 schody

📍 okolní ulice

📍 tunel

📍 kavárna

📍 Nyugati pályaudvar

📍 holubi

📍 lázně

📍 Balaton

📍 parky, keře a zelené pásy v okolí

Každé z těchto míst je víc než kulisa.

Dům je celý svět.

Pavlač je jeviště, chodba, úkryt i pozorovatelna.

Dvůr je náměstí dětského království.

Schody jsou závodní dráha.

Tunel je zkouška odvahy.

Nyugati pályaudvar je hlučný, velký a plný holubů.

Balaton je dálka, voda a léto, které vypadá větší než obyčejný den.

A Brassai Sámuel utca není jen adresa.

Je to místo, které si příběh vymyslel, aby se dalo vrátit do vzpomínky.

dětský příběh z Budapešti

partu kluků

pavlače

dvory

schody

tunel

holuby

Balaton

první cigára

lázně s babu

chmýří ve vzduchu

nekonečné léto

dětská pravidla

tajemství

kamarádství

první náznaky dospívání

nostalgii bez sentimentální polevy

město viděné dětskýma očima

svět, který je malý i obrovský zároveň

Knihy Antonína Deliše často vznikají společně s hudbou.

U Chlapců z Brassai Sámuel utca je soundtrack cestou zpátky do Budapešti — mezi pavlače, dvory, schody, holuby, letní světlo, první klukovská dobrodružství a zvláštní dětskou melancholii, která se objeví až zpětně, když člověk pochopí, že některé věci se už nikdy nevrátí.

První soundtrackové album nese náladu otázky: Jak jsme se vlastně seznámili.

Nejde jen o hudbu k ději.

Je to pokus zachytit okamžik, kdy se několik dětí v jednom domě stane partou. Kdy se z cizích kluků stanou „my“. Kdy se dvůr změní v území, schody v trasu, ulice v mapu a obyčejný den v kapitolu.

Hudba k téhle knize má v sobě českou pohádkovou melodiku, budapešťské světlo, dětskou hravost i smutek, který se do příběhu nevtírá, ale tiše čeká někde za rohem.

Soundtrack je vzpomínka ještě předtím, než se stala minulostí.

▶ Poslechnout soundtrack ke knize

▶ Videoklipy a vizuály ke knize

Kniha není doslovným přepisem autorova skutečného dětství. Vychází ze vzpomínek na život v Budapešti, ale Brassai Sámuel utca je literární a imaginativní ulice.

Skutečná paměť místa se v knize míchá s fikcí.

První obraz knihy je chmýří.

Všude je chmýří.

Letí vzduchem, lepí se na oblečení, sedá na parapety, motá se před očima a dělá z obyčejné ulice něco trochu neskutečného.

To je pro mě důležité: příběh nezačíná velkým dobrodružstvím.

Začíná náladou.

Vzduchem.

Dnem, který by mohl být obyčejný, kdyby se v něm najednou neobjevila parta, ulice, dvůr a všechno, co dítě potřebuje, aby si z místa vytvořilo vlastní království.

Chmýří je lehké.

Ale v paměti zůstane těžší, než by se zdálo.

Protože některé věci jsou nejdřív jen ve vzduchu.

A teprve později pochopíme, že z nich byl celý začátek.

V Chlapcích z Brassai Sámuel utca je dům skoro samostatná postava.

Má schody, po kterých se běhá.

Pavlače, ze kterých se volá.

Dvůr, kde se čeká, kdo přijde ven.

Okna, za kterými jsou dospělí.

Dveře, které můžou být otevřené, zavřené nebo zakázané.

Pro dospělého je to jen činžák.

Pro děti je to mapa.

Každé patro má význam. Každý roh může být úkryt. Každý zvuk může znamenat, že někdo přichází. A každá cesta ven je zároveň výprava.

Dětský svět nepotřebuje obrovský prostor.

Potřebuje místo, které se dá obsadit fantazií.

A právě tím je dům na Brassai Sámuel utca: malý vesmír, kde se člověk učí, kdo je jeho člověk, kdo je starší, kdo se bojí, kdo lže, kdo uteče a kdo počká.

Budapešť v téhle knize není pohlednice.

Není to město památek, velkých záběrů a turistických vět.

Je to město, ve kterém se bydlí.

Město, kde člověk zná cestu do obchodu, zvuk schodů, polohu dvora, pach domu, zastávky, keře, parky, nádraží, vodu, horko, prach a světlo v určitou denní dobu.

A právě proto může být tak silné.

Protože domov se často nepozná podle velkých míst.

Pozná se podle těch malých.

Podle toho, kde člověk stál, když ho někdo poprvé zavolal ven.

Podle toho, odkud se utíkalo.

Podle toho, kde se čekalo.

Podle toho, kudy se šlo k Balatonu jen v představě dávno předtím, než se tam opravdu dojelo.

Chlapci z Brassai Sámuel utca jsou kniha o Budapešti jako o místě, které se nevrací celé.

Vrací se v útržcích.

V chmýří.

V holubech.

Ve schodech.

V hlasech kluků.

Dětská parta nevzniká slavnostně.

Nevyhlásí se.

Nestvrdí se podpisem.

Prostě se jednoho dne stane, že někdo na někoho zavolá, někdo se přidá, někdo uteče, někdo něco vymyslí a najednou už existuje „my“.

My z domu.

My z ulice.

My, co víme, kam se smí.

My, co víme, kam se nesmí, ale půjdeme tam stejně.

V partě jsou mladší a starší. Odvaha a strach. Obdiv i žárlivost. Malé zrady. Velká spojenectví. První tajemství. První pocit, že člověk není sám.

A také první pochopení, že ne každý v partě zůstane stejně dlouho.

Někteří kluci už míří ven z dětství.

Jiní jsou ještě úplně uvnitř.

A právě mezi nimi vzniká napětí celé knihy: léto je společné, ale každý z něj jednou odejde jinam.

Chlapci z Brassai Sámuel utca vznikli z osobní paměti Budapešti.

Ne jako přesný autobiografický zápis.

Spíš jako návrat do pocitu: první bydlení, první klukovská parta, jedno léto, město, které se člověku usadí v těle, i když z něj odejde.

Brassai Sámuel utca je v tomhle smyslu literární ulice. Není důležité jen to, kde přesně leží na mapě. Důležité je, co umožňuje vyprávět: dům, dvůr, pavlače, okolní cesty, možnost vyběhnout ven a potkat někoho, kdo na chvíli změní svět.

Kniha vychází z nostalgie, ale nechce být sladká.

Dětství v ní není bezpečný skleník.

Je plné krásy, ale i trapnosti, strachu, tělesnosti, prvních zakázaných věcí, starších kluků, kterým se člověk chce vyrovnat, a dospělých, kteří jsou blízko, ale často úplně jinde.

Důležitá je dětská perspektiva.

Benci nevypráví jako člověk, který všechno chápe zpětně.

Vypráví jako kluk, který se dívá, běží, leká se, nadchne se, něco špatně pochopí a něco pochopí přesněji než dospělí.

Právě proto může být kniha něžná, aniž by byla měkká.

A nostalgická, aniž by lhala.

Chlapci z Brassai Sámuel utca jsou příběh jednoho dětského období.

Začíná jarem, chmýřím a pocitem, že všechno teprve začíná.

Pak přichází léto.

Dlouhé dny.

Horko.

Dvůr.

Výpravy.

Balaton.

Holubi.

První cigára.

Nuda, která se během vteřiny změní v dobrodružství.

A někde pod tím se pomalu blíží vědomí, že dětský čas není nekonečný, i když tak působí.

Nejstarší kluci už stojí na hraně dospívání. Mladší to ještě nevidí. Benci už vůbec ne. Pro něj je důležité, co se stane dnes. Kdo půjde ven. Kdo co řekl. Kdo koho zradil. Kdo se smál. Kdo doběhl první.

Ale čtenář může cítit, že právě z takových dnů se jednou skládá vzpomínka.

Ne velká.

Ne slavnostní.

Ale ta, která se vrátí po letech.

Třeba jen proto, že někde ve vzduchu znovu poletí chmýří.

Moje knihy nevycházejí najednou ve všech formátech. Každá prochází postupným autorským a vydavatelským cyklem.

1. Píšu knihu.
   Vzniká text, postavy, svět, atmosféra a celý autorský kontext.
2. Současně skládám hudbu.
   Ke knize vznikají skladby, motivy, nálady a soundtrack.
3. Hudbu dávám ven.
   Nejdřív na SoundCloud, potom na Spotify, Apple Music, Amazon Music a další platformy.
4. Vydávám fyzickou hudbu.
   U vybraných projektů následuje vinyl.
5. Kniha jde na Forendors.
   Tam se objevuje s předstihem jako součást podpory mojí práce.
6. Kniha jde na web Endralon Space.
   Dostává vlastní stránku, informace, ukázky, odkazy a kontext.
7. Kniha jde na Wattpad.
   Tam ji zveřejňuji postupně po kapitolách.
8. Následuje tištěná kniha u partnerů nebo přes tiskovou platformu.
   Tohle je veřejně dostupné vydání knihy.
9. Potom připravuji e-knihu.
   Nejdřív PDF, potom EPUB. Není to jen uložení souboru, ale sazba, kontrola a příprava čitelné verze.
10. Následuje audiokniha.
    Ta přichází až po textové a knižní části cyklu.
11. Nakonec přicházejí podepsané autorské výtisky.
    Knihy nechám vytisknout, podepíšu je a posílám čtenářům osobně.

Co to znamená pro čtenáře

Když u některé knihy zatím není PDF, EPUB, audiokniha nebo podepsaný výtisk, není to chyba ani zapomenutá položka.

Znamená to, že kniha je právě v určité fázi vydání.

Formáty doplňuji postupně, bez pevného časového slibu, podle toho, jak celý autorský cyklus přirozeně dobíhá.

 

---