03.01 TOM – Ranní směna 9.7. v 05:30 – 09:00

9.7.

Křehký úsvit praskne, když první paprsek skalpelem rozřízne šedomodrý opar nad Andělem. Rosa stéká po obrubnících v tisících miniaturních říčkách a každá z nich nese zrcadlo celého nebe. Ve vzduchu je slyšet cinknutí vzdálených hrnků a něčí osamělý pískot, který se hned rozpustí. Den se rozbíhá tiše, ale s nečekanou ostrostí, jakou mívá ledově studená sprcha v pět ráno.

Tréninkový log (Tom) 19:00 – rozcvička; 19:15 – 200 m kraul rychlost; 19:30 – vyrážím sám proti hluku v hlavě. 20:00 – voda páchne chlorem a starými křivdami. 20:45 – poznámka: ticho v hlavě trvá přesně 17 vteřin.

TOM

Stojím před domem a ohlédnu se k oknu v patře. Je zhasnuto. Je brzy ráno a venku se pomalu rozednívá. Rozhlídnu se po ulici, kde indická restaurace RanGoli ještě spí za staženými roletami, a vyrazím na Anděl na metro.

Ještě je klid, moc lidí nejezdí. Sednu si a zavřu oči, jsem unavenej z večerního tréninku. Vystoupím na Náměstí republiky a jdu kolem Obecního domu do Dlážděnky, kde mě čeká ranní směna v restauraci. Dnes jsem se domluvil s Kitem, že přijdu dřív, když tam ještě nikdo nebude, abych mu pomohl s doklady pro účetní. Potřebuju každou korunu navíc.

Procházím budovou Správy železnic v Dlážděný ulici, přes recepci a turniket. Ochranku už znám, jen kývnem na pozdrav. Na dvoře si zapálím cígo a přemejšlím o všem, co musím stihnout do začátku školy za měsíc. Mám domluvený brigády v kebabu, musím chodit plavat a trénovat. V hlavě mi běží časy a výkony, který musím zlepšit. Chtěl bych se domluvit na tréninku s Tonym, ale mám pocit, že si ode mě drží odstup. Nerozumím mu. Možná jsem něco pokazil? A do toho mi Veronika dala ultimátum. Měl bych to s ní nějak vyřešit, i když vlastně nevím jak.

Kouknu se na hodinky, Kit už by tu měl bejt. Dokouřím a típnu cigaretu do popelníku. Otevřou se velký dřevěný vrata a Kit přichází se zpožděním. Má kruhy pod očima, vypadá unaveně. Pozdravíme se a vejdeme zadním vchodem do restaurace.

Kit nadává, že kuchaři zase neudělali pořádek u kontejnerů a že mu kvůli tomu zase psal majitel budovy. Jeho hlas se rozléhá prázdnou restaurací. Stěžuje si, že má málo brigádníků a že mu jeden zase utek. Vede tým šestnácti lidí, ale dvanáctky jim dávaj zabrat. Chápu ho, sám vím, jak je těžký sehnat spolehlivý lidi. Taky se zmíní, že tu asi někdo krade, protože zmizelo dost půllitrů. Pořád musí objednávat sanitární prostředky. Že kradou hosti, to ví, ale ať se pak někdo nediví, že chce zdražit. Vždyť snad každý měsíc objednává několik krabic půllitrů. Poslouchám ho na půl ucha.

Pracovní den v restauraci Dlážděnka je dneska jako na kolotoči. Nosím obědy, pivo, pití a snažím se nezapomenout na žádný detail. Hostů je plno a každý chce něco jiného. Zrovna teď mám na starost stoly v patře, takže to po schodech nahoru a dolů beru jak osobní výzvu. Kdybych nebyl ve formě, asi bych se sesunul někde do kouta a zůstal tam.

Kolem poledne začne ten pravej ruch. Všichni si chtěj dát oběd ve stejnou chvíli, jako by se domluvili. Vtom do restaurace vtrhnou ruský turisti. Zatímco většina hostů je příjemná, tihle pánové jsou kapitola sama pro sebe. Nepozdraví, jako bych tu ani nebyl, a rozkazují okolo sebe, jako by jim celá Dlážděnka patřila.

Nechtěně jim dávám najevo, že se mi jejich chování nelíbí. Ale místo, abych z toho vyšel jako vítěz, Kit mě hned chytne za slovo a vyčte mi to.

„Tome, co to má znamenat? Musíš se ovládat!“ Můj den najednou dostane jinej směr.

„Dej si pauzu, zajdi na dvorek a trochu se zchlaď!“ nařídí mi Kit s tím pohledem „už jsem ti to řekl“. Nemám chuť mu odmlouvat, i když uvnitř bouřím.

Na dvorku potkám ochranku – Pavla. Ten je tu už od rána a má o něco horší náladu než já. Stoupnem si do kouta, kde si můžem nerušeně zapálit cígo.

„Ty lidi jsou dneska nesnesitelný,“ ušklíbne se Pavel a já mu můžu jenom přitakat.

„Jo, jako by jim šlo o život,“ odpovídám a sleduju kroužky kouře, jak unikaj mezi prsty.

Pavel má svůj typickej suchej humor: „Jestli takhle bude pokračovat každej den, tak asi začnu psát paměti.“

Smějeme se tomu společně, ale oba víme, že si ze života děláme legraci jen proto, abysme přežili další šichtu.

„Jen aby ti Kit nepřišel říct, že ti ten tvůj odpočinek stačil.“ Pavel hodí hlavou směrem ke dveřím do restaurace.

A jako by ho čert poslal, Kit vyběhne ven: „Tome! Nejsi tu na cigáro! Let’s go – plno stolů čeká!“

Zahozením cigarety na zem signalizuju konec mý krátký pauzy a vracím se zpátky do práce. Ačkoliv šichta ještě nekončí a přede mnou je ještě spousta práce, nemůžu si pomoct – už teď se těším na ten pocit svobody, až skončím.

* * *