KAPITOLA 4e – 16:30, 16:50 – Tom

Myslel jsem, že jsem to rozdejchal. Když jsem vyšel z páry, cejtil jsem se o něco líp, ale pak se to stalo. Narazil jsem přímo do Viktora ve sprchách. Byl to šok – stál tam tak blízko, že jsme se skoro dotkli. V mžiku mi v hlavě cvaklo.

Nevím, co mě to popadlo. Najednou jsem cejtil vztek, jak mě zaplavuje a bez varování jsem do něj vjel. Byl to prudkej úder, svaly napnutý k prasknutí a ruce připravený zaútočit. Viktor se okamžitě snažil bránit, ale já byl rychlej.

Pěsti lítaly vzduchem, s každým úderem sílila moje zlost. Surovost tý chvíle byla hmatatelná – byli jsme dva muži ve střetu, bez pravidel, bez slitování.

Viktor se snažil držet krok, ale bylo vidět, že prohrává. Já mám více zkušeností s rvačkami a cejtím tu agresi ve svejch žilách jako nikdy předtím. Něco ve mně se probudilo – rváč, násilník – někdo, koho jsem si nikdy nepřipouštěl, že bych mohl bejt.

Byly chvíle, kdy se zdálo, že Viktor má navrch. Podařilo se mu napálit mi pár dobrejch ran. Ale pak přišla ta rána do žaludku a všechno se změnilo.

Vzápětí jsem ho omlátil o stěnu sprchy a zkopal ho. S každým kopancem a úderem pěstí cejtím svou moc a Viktorovu slabost. Cejtím krev na svejch knoklech a vůni strachu ve vzduchu.

Viktor leží na zemi v čůrkách krve a já nad ním stojím jako vítěz toho krutýho souboje. Krev stejká po dlaždicích a stěny jsou ocákaný rudejma skvrnama.

Zarazilo mě to – najednou se mi rozsvítilo v palici. Viktor je poraženej a já… já jsem ten, kdo ho zbil do krve.

Stojím tam celej pocákanej krví – jeho krev na mým těle – moje rány nejsou nic ve srovnání s tím, co jsem mu udělal. Ztratil jsem kontrolu nad sebou a nechal volnej průchod svý agresi. Osvobodil jsem se.

Stačí zbít Viktora…

* * *