PROJEKT NAKSU – Room 27 klub
„Klub, který zatím není. Ale už se ti možná vkrádá pod kůži.“
Jsou nápady, které zůstávají jako tiché poznámky na okraj. Zápisky v sešitě, co nikdy neměly být přečtené nahlas. A pak jsou místa, která tě volají dřív, než si je vymyslíš.
Naksu. Room 27. Prostor, který zatím nemá klíče. Ale má náladu. Vrstvy. Záměr. A možná i smysl.
Sedím v pokoji, světlo je tlumené. Dívám se na ilustraci interiéru, která by mohla být jen vizí. A přesto v ní cítím konkrétní chlad pod nohama, polstrovaný došlap křesla, světlo z obrazovky, které tě zahřívá zezadu, i když se nikdo nedotýká.
Je to projekt, který není investicí. Je to klub, který není podnikem. Je to místo, které možná nikdy nevznikne – a možná už je tu pro ty, kteří ho potřebovali dřív, než jsem si ho začal kreslit.
Prostor, kde nic nepředstíráš
Když jsem hledal jméno, nemusel jsem jít daleko. Naksu – jméno bojovnice ze seriálu Alchymie duší, které zůstalo se mnou. Žena s očima, které neslibují měkkost, ale přijetí.
Naksu není postava. Je stav. Odvaha nebýt vidět. Touha zůstat pravdivý – i když jsi ve stínu.
Room 27 je jen číslo. Náhodné, a přesto opakující se. A možná taky odkaz na hotelové pokoje, ve kterých se dějí věci, o kterých se nemluví.
V tomto „klubu“ – pokud to tak můžu nazvat – nepůjde o alkohol a hlasitou hudbu. Půjde o atmosféru. O světlo lampy. O koutky oddělené závěsy. O ticho, které je součástí zvuku.
Místo, kde nemusíš nic vysvětlovat. Můžeš jen být.
A co se tu vlastně bude dít?
Projekce poběží. Bez hudby, bez komentáře, bez příkras.
Ano, porno. Různé. Staré i nové.
Ne proto, abychom šokovali, ale protože je to součást reality těla.
A protože obraz na zdi někdy stačí. A jindy ne.
Jsou tu kouty, kde můžeš jen sedět.
Díry ve stěnách, které si můžeš nevšimnout.
Kabiny. Stíny. Možnosti.
Bez instruktáže, bez záměru.
Co si vezmeš, je na tobě.
Tohle není showroom. Není to ani párty. Je to klub.
Pro ty, kdo vědí. Anebo chtějí zjistit.
Jak bude vypadat?
-
Nenápadný vstup z ulice. Možná ošoupaná vrata. Možná dveře v domě, který kolemjdoucí přehlédne.
-
Za nimi chodba – z černých desek, slabě nasvícená, úmyslně klikatá. Jako když se prodíráš vlastními hranicemi.
-
Bar bez okázalosti. Malý pult, lednice s plechovkami. Soju. Nealko. Možná poppers. A já – holohlavý chlap v bílé košili, s náušnicemi a tichem místo smalltalku.
-
Projekční kout, něco mezi domácím kinem a meditační místností. Sedačky v řadách. Obrazovka bez zvuku. Film, co se odehrává víc ve tvém dechu než na plátně.
-
A druhá zóna – tichá, syrovější. Gloryholes. Místa, která nic nenutí, ale dovolují.
Všechno temné. A přesto zlaté.
Pro koho to celé je?
Nevím. Vážně nevím.
Možná pro tebe, pokud tě unavují místa, kde musíš být někým.
Pokud jsi někdy cítil, že i anonymita může být formou domova.
Pokud hledáš zážitek, který se nedá sdílet, protože se ani nemá.
Ne proto, že je tajný – ale proto, že je hluboce osobní.
Nečekej komunitu.
Ale můžeš potkat lidi, kteří si stejně jako ty přišli jen na chvíli odložit svoje já.
Proč to dávám na endralon.space?
Protože tahle stránka je moje. Jako autor, jako někdo, kdo píše, tvoří, dýchá a často se ztrácí v příbězích.
A Room 27 – to není podnikatelský záměr. Je to výjev z duše. Temnější, tichý, ale konkrétní.
Chci, aby to bylo transparentní. Aby si lidé mohli přečíst, že se něco tvoří – i když zatím není jisté, kde to vznikne. Kdy to vznikne. Jestli to vůbec někdy otevřu.
Ale možná už to v nějaké podobě běží.
V tobě. Ve mně. V těch, co to právě čtou.
📍 naksu.endralon.space
🖤 Můžeš se podívat, jak web roste.
📫 Napsat mi na wo@endralon.space, pokud tě to volá.
🗓 A možná… se jednou potkáme u baru. Beze jmen. Jen v tichu.