KAPITOLA 4e – 16:30, 16:50 – Viktor

Sotva jsem si uvědomil, co se děje, ucetil jsem kolem krku zelenou hadici. Byla studená a kluzká, ale rychle se stáhla, jak Tom zuřivě táhl za oba konce. Můj krk přiškrcenej a v hlavě mi začalo pulzovat. Myslel jsem, že je to konec.

“Proč?” lapal jsem po dechu. “Co jsem ti k sakru udělal?” Ale Tom neodpovídal, jeho obličej byl zkřivenej v nekontrolovatelným vzteku. Jeho oči byly prázdný, jakoby byl posedlej nějakou temnou silou.

Bojoval jsem, co ve mně zbejvalo síly, ale hadice mě dusila stále silněji. Hlavou mi proběhlo tisíc myšlenek – rodina, přátelé, snadný dny na univerzitě a noční procházky po Praze. Přísahal jsem si, že když tohle přežiju, najdu Toma a vrátím mu to. Když ne teď, tak v příštím životě.

A pak to přišlo – náhlý uvolnění. Tom zmizel pryč a já zůstal ležet na podlaze sprchy s hadicí odhozenou vedle mě. Zvracel jsem krev a můj dech byl rychlej a mělkej.

Vzal jsem hadici a s nejistejma rukama jsem začal ostřikovat krev rozptýlenou po sprše. Přišlo mi to jako věčnost. Voda se smíchala s rajskou a odtejkala do odpadu.

Pomalu jsem se sbíral dohromady, přitom stále v šoku z toho, co se právě stalo. V hlavě mi zněly Tomovy slova plny hnusu – slova, který nikdy nezapomenu, i když bych přísahal, že jsem ho neviděl otevřít hubu.

Když už byla sprcha čistá a krev odplavená, třesoucíma rukama jsem se utřel do mokrýho ručníku. Pozoroval jsem, jak tmavne do temnýho odstínu rudý.

Pak už mi nezbejvalo nic jinýho než odejít do šaten. Tam mi nohy vypověděly službu a já padnul na kolena, loktama na lavičku. Celý tělo se mi chvělo únavou i adrenalinem z boje o život.

A tak jsem tam seděl – osamocenej, zbitej a úplně bez smyslů – a v hlavě mi běželo: “Jen počkej, Záhoráku. TO si vypiješ!”

* * *