Endralon Space — knihy, hudba a světy Antonína Deliše

Vedle literární a hudební tvorby se věnuji také autorskému videu, experimentálním filmům a vizuálním projektům na pomezí atmosférického kina, osobního deníku a hudebního obrazu. Moje filmová práce často vzniká intuitivně — z nálady místa, nočních cest městem, fragmentů vzpomínek nebo pocitu, který nejde převést jen do textu.

Ve videích se opakují témata samoty, městské melancholie, identity, těla, paměti a vnitřního napětí. Nejde o klasickou narativní tvorbu v tradičním smyslu, ale spíše o obrazy a situace, které fungují jako prodloužená emoce knih, hudby a osobních světů, které vytvářím.

Vybrané projekty

Moje tvorba se pohybuje mezi undergroundovým videem, experimentálním filmem, soundtrackovou estetikou a osobním archivem. Některé projekty vznikaly jako studentské nebo DIY práce, jiné jako součást širšího uměleckého universa propojeného s knihami, hudbou a internetovou tvorbou.

Mezi knihou, soundtrackem a filmem

Dlouho jsem si myslel, že budu „jen“ psát knihy. Jenže některé příběhy nechtěly zůstat zavřené mezi stránkami. Některé scény měly vlastní zvuk. Vlastní rytmus. Vlastní světlo. A někdy i vlastní ticho.

Postupně jsem začal chápat, že moje tvorba nevzniká odděleně. Kniha není izolovaný objekt. Jedna postava se objeví v textu, pak ve skladbě, pak v obrazu nebo videu. Některé motivy se vracejí jako sny. Města mají vlastní soundtracky. Vztahy vlastní barvy. A některé kapitoly se nedají vyjádřit jen slovy.

Proto vznikají soundtracky.

Ne jako „hudba k propagaci knih“, ale jako další vrstva stejného světa. Někdy je skladba jen atmosférou místa. Jindy připomíná vnitřní monolog postavy. Občas je to pocit, který se do knihy nevešel, ale přesto do příběhu patří.

Proto vedle knih vznikají i vizuály a videa.

Nejsou to klasické videoklipy v běžném smyslu. Spíš filmové fragmenty, obrazy, noční krajiny, vzpomínky, melancholie nebo vizuální ozvěny scén. Některé připomínají krátký experimentální film, jiné fungují jako pohyblivá obálka soundtracku nebo digitální sen.

Možná právě proto některé postavy existují současně v hudbě, textu i obrazu. Nejsou uzavřené v jednom médiu. Putují mezi nimi. Stejně jako se člověku někdy vrací určitá vzpomínka pokaždé v jiné podobě.

Součástí současné tvorby jsou i AI nástroje. Nevyhýbám se ale ani klasickému střihu raw obrazového materiálu.

Nepoužívám je jako náhradu psaní, hudby nebo představivosti. Nevzniká z nich příběh místo mě. Fungují spíš jako kamera, střih, syntezátor nebo temná komora — jako další nástroj, který umožňuje převést atmosféru do obrazu.

Když jsem kdysi začínal psát husím brkem a černým inkoustem, netušil jsem, že jednou budu vytvářet soundtracky ke svým knihám nebo filmové vizuály k postavám, které jsem nosil v hlavě celé roky. Ale princip zůstává stejný: snaha zachytit něco, co se těžko vysvětluje obyčejně.

Moje tvorba dnes existuje někde mezi knihou, soundtrackem a filmem. Mezi stránkou, hlasem a obrazem. A možná právě tam se moje příběhy cítí nejvíc doma.