019.01 TOM – Zpomalený takt 8.9. v 09:30 – 12:00

8.9.

Dopolední slunce se leskne na vodě a rozstřikuje stříbrné střepy na strop bazénu. Větru je málo, jen tolik, aby rozechvěl listy topolů do jemných tahů violoncella. Vzduch nese vůni chloru a opálené kůže, pod níž se skrývá sladká příchuť trávy z břehu. Kapky odlétají z odrazové desky v pomalém oblouku, každá s vlastním vesmírem odrazů. Čas se napne jako filmový pás těsně před záběrem.

Coach log (WearOS / stadion) — Tom • 8/8 • 09:48
Trénink: 3×400 m • pauza 2:00 (chůze po vnějším oválu)
400 m — 1:05.2 — TF 162
pauza 2:00
400 m — 1:07.8 — TF 170
pauza 2:00
400 m — 1:11.3 — TF 176 („takt padá“)

Coach note: „Nohy tvrdnou, hlava utíká. Rytmus 7/3 = nádech na sedm kroků, výdech na tři. Zklidnit ramena, držet střed, nepřepálit první dvoustovku.“

Vorazím zatáčku a počítám kroky. Jedna, dva, tři, pak zase, levá, pravá. Na tartanu to jde samo, tělo si pamatuje. Lidi říkají, že prej běhání je nuda – stejnej pohyb furt dokola. Ale to je jako by řekli, že dejchání je nuda. Prostě to dělám a nemusím myslet.

Teda až do chvíle, kdy ho uvidím.

Viktor se zjeví na kraji hřiště jako duch. Nemám šanci nehnout ani svalem v obličeji, akorát mi škubne v krku. Posranej tejden nikde a teď se tu objeví, když už jsem skoro začal myslet zase normálně. Každej oběh Tony hvízdá na stopkách, ale dneska to zní divně, jako by píšťalka byla nacpaná vatou.

„Pojď, tempo!“ křičí Jirka na Máru někde za mnou.

Adam vyletí ze zatáčky jak splašenej. Vždycky musí všechny předběhnout, i když to je jenom rozklus. Ten vůl.

Běžím dál vnitřní drahou. Levá, pravá, levá. Jako metronom. A přitom cejtím, jak mi buší srdce až v krku, protože koukám, jak se Viktor zdraví s Tonym. Něco mu říká – nemůžu slyšet co, ale vidím, jak se u toho pohupuje z paty na špičky. Ta jeho nervozita. To jeho pořád odejít a zase se vrátit.

Tony mu zvedne palec. Vidím, že se usměje, a pak přivře oči a trochu se zakymácí. Jako by mu na moment bylo blbě.

Kurva.

Co s ním Viktor dělá? Tonec je nejsilnější člověk, co znám. Rychlej, chytrej, jako z jinýho světa – a tenhle vychrtlej ztracenej kluk z něj udělá želé? Jestli spolu něco maj…

Ne. Nebudu myslet na to, jak Tony kouká na Viktora.

Co na něm vůbec vidí? Já na něj zírat nebudu, ani omylem. Radši se soustředím na běh. Levá, pravá, dech, zase, pořád dokola.

Mára naklusá blíž k Tonymu.

„Šéfe, v pohodě?“ zeptá se ho.

Tony jenom mávne rukou. „Hydratujte.“

Viktor se nesměle usměje. Právě na Tonyho, ne na nikoho jinýho. To mě tak vytočí, že se mi sevře čelist jako svěrka. Představím si, jak bych mohl vyběhnout ven z dráhy, jako kdyby se mi motala hlava, jít kolem něj jako úplně náhodou, vykecat se. Pozeptat se, kde byl. Ale ne, jsem posera. Spíš bych asi jen procupital kolem něj, ani bych se nezmohl na ahoj.

Z myšlenek mě vytrhne pípnutí, Bromlil měří mezičas.

Je to divný ticho. Ne jako normálně. Spíš jako vzdálený pípnutí z monitoru někde v nemocnici. Tony stojí na kraji s rukama v bok a najednou vidím, jak si jednu přitiskne na žebra. Bolí ho něco? Vypadá nějak přepadle.

„Pitnej režim!“ tleskne najednou jak rozhodčí po time-outu.

A sám pravidlo dodrží nejvíc ze všech, protože svoji lahev vychlastá až na dno. Vidím, jak se mu po krku rozleje grimasa. Asi nějaká hořká příchuť.

Běžím dál, ale už to neplyne. Přemejšlím, jestli bych mohl jít zítra na trénink o půl hodiny pozdějc a předstírat, že jsem toho Viktora potkal úplnou náhodou. Nejsem posedlej nebo tak něco. Jenom mi vadí, že zmizel a že se teď vrátil. Nikomu jinýmu to asi nevadí, všichni ho berou, jako by tu byl vždycky. I Tonec.

A to mě sere. A nemůžu vůbec vědět proč.