014.02 VIKTOR – Bouřka v Podolí 27.7. v 15:00 – 21:30

Házím tašku na zem, kovová přezka klapne o dlaždice. Nemůžu si pomoct – musím se dívat, jak se Tom otáčí. Jeho záda jsou napjatý jak struna, vidím každej sval. Naše oči se střetnou v tý zasraný šatně a já cejtím, jak mi v krku vysychá. Jedna jediná kapka vody padá mezi náma a já mám pocit, že ten moment trvá věčnost.

Bromlil vrazí dovnitř. Začne něco kecat o tom, jak byl Tom dobrej ve finiši, ale i tak to bylo třetí místo – a já stabilní. Vidím, jak Tom tuhne. Nemůže vystát, že nás trenér chválí oba. Že jsme na stejný úrovni. Že jsem plaval za jinej tým a byl lepší.

Adam se pokouší odlehčit atmosféru:

„Tak co, zajdem na pizzu?“

Ale Jirka ho okamžitě setře pohledem. Ten vždycky uměl vycejtit, kdy je lepší držet hubu.

Přehodím si ručník přes rameno. „Dobrej závod,“ řeknu potichu. Je to první věc, co jsem Tomovi řekl…

Tom stojí nahej, v ruce mačká plavky, jako by to byl můj krk. Vidím, jak se snaží ovládat. Jak se snaží nedívat. Jak se snaží neprozradit.

„Medaili drží tým, ne ego!“ zavolá Martina ze schodů a její hlas zní až dolů do sprch.

Tom povolí pěst. Vždycky na něj měla vliv. Možná proto, že je jediná, kdo ho vidí takového, jakej je. Ne jakého ho chtěj všichni mít.

Následuju Toma do sušárny. Zrcadla jsou všude kolem, odrážej jeho vypracovaný tělo. Snažím se koukat jinam, ale nejde to. Vidím, jak si začíná sušit vlasy, jak mu kapky stékaj po ramenou. Dělám, že si taky sušim vlasy, ale ve skutečnosti ho pozoruju v odrazu.

Je 15:30 a já si vzpomenu na ten den, kdy jsem ho poprvé viděl takhle.

Teď stojíme každej na svý straně sušárny, předstíráme, že ten druhej neexistuje, a přitom nemůžeme myslet na nic jinýho. Cejtím, jak mi po zádech stéká pot smíchanej s chlorem. Nebo je to strach? Strach z toho, co by se stalo, kdybych…

Ne. Tohle už nikdy. Po tom, co se stalo ve sprchách, vím, že některý věci maj zůstat pohřbený. I když mě to zabíjí. I když každej pohled na jeho záda v zrcadle je jako bodnutí nožem.

Kluci přicházej za náma, jejich smích a kecy zněj jako z jinýho světa. Já vnímám jen zvuk fukaru, neslyšný tikot hodin na zdi a Tomův dech. Je pravidelnej, kontrolovanej. Moc kontrolovanej. Vím, že se ovládá stejně jako já.

Pak mi zrak sklouzne na jeho krk, kde se mu pod kůží napíná sval. Vzpomenu si, jak mě tady přitiskl ke zdi. Jak mi jeho ruce svíraly ramena. Jak jsem cejtil jeho dech na tváři. Myslel jsem, že mě zabije. Možná by bylo lepší, kdyby to udělal.

Místo toho mě pustil. A od tý doby mezi náma visí tohle – tahle těžká, hustá mlha plná nevyřčenejch slov a potlačenejch pocitů. Každej pohled je jako výbuch, každej nádech jako výstřel.

Tony by řekl, že jsem magor. Že si koleduju o průser. Že bych měl nechat minulost minulostí. Ale jak můžu, když každej den vidím Toma takhle? Když vím, že pod tou nenávistí je něco jinýho?

Hodiny ukazujou 15:30. Vlasy mám už dávno suchý, ale nemůžu se přinutit odejít. Tom si balí věci, jeho pohyby jsou mechanický, nacvičený. Dělá všechno proto, aby se na mě nemusel podívat.

A já? Já si říkám, že tohle je můj trest. Za to, že jsem si kdy myslel, že by to mohlo bejt jinak. Že by mezi náma mohlo bejt něco víc než tahle toxická směs nenávisti a touhy.

Házím si tašku přes rameno a odcházím. Bez rozloučení, bez pohledu zpět. Venku mě čeká Tony, určitě bude chtít probrat závod. Ale já vím, že jediný, na co budu myslet, je Tom. A ta prokletá hodina 15:30, kdy jsme oba předstírali, že jsme někdo jinej.