Namasté, tak a je to tu. Sedím u stolu a koukám na obrazovku, kde se konečně objevily moje nové webové stránky. Možná si říkáte – copak ty ses nezbavil všeho, co k tomu patřilo? Vždyť v roce 2019 jsem skončil úplně vyhořelý, smazal jsem veškerý věštecký obsah, uzavřel dálkovou energetickou práci a dokonce rituálně zakopal velkou knihu zasvěcení v lesích Českého ráje. Věřil jsem tomu, že kapitola karet a dálkových procesů je nadobro uzavřená. Byla to pro mě tehdy definitivní tečka. Jenže život má vlastní plány a paměť, která sahá dál než naše předsevzetí.
V čase nejvyšší pracovní špičky, kdy jsem měl plnou hlavu vydavatelského plánu a dokončování knih na rok 2026, mi tahle kniha přišla ve snu. Ukázala se jen tak, bez ohlášení, a já se vydal do lesů ji hledat. A když se objevila, má první myšlenka nebyla radostná – spíš mě to pořádně rozčílilo. Volal jsem do prázdna: „No tak, teď? Teď, když mám nejvíc práce?“ Myšlenku jsem zapudil, ale během měsíce přišlo tolik jasných potvrzení, až se mi z toho udělalo nevolno. Kdo mě zná, ví, že můj návrat nemůže být velkolepým opakováním toho, co bylo dřív. Chtěl jsem si jen srovnat tenhle svět vedle svého knižního světa, malování, skládání hudby, zpívání a toho obyčejného, klidného života, který jsem si zařídil a kde se nemusím o nikoho starat. Netvořím to s pocitem, že něco opouštím, ale proto, že vracím do systému rovnováhu.
Když mě pak kamarádka lehce popíchla, došlo mi to. Chtěl jsem dřív podpořit své plány, spoléhal na pomoc druhých, ale to nebyla rovnováha – byla to závislost. A já si řekl dost. V čase té největší knižní špičky jsem si sedl k počítači, začal vyrábět nové webové stránky, znovu nahrával videa jednotlivých procesů, oprašoval stará skripta a třídil materiály. Nechtěl jsem nic tvořit úplně nově. Vždyť je to přece odpověď na tolik dotazů, které jsem od vás v průběhu let dostával. Za těch sedm let jsem prošel tolika věcmi – od lidského vynoření, chudoby, tření nouze s bídou, zdravotních a mezilidských potíží až po loučení s milovanými bytostmi.
Všechno to byl jeden velký test. Dokáže se hvězda, co spadla z nebe, zvednout z bahna? Dokáže si pomoct sama jen s tím, co věděla a co dřív učila druhé? Bude dost pokorná na to vzít jakoukoliv práci, nežehrat na osud a nepřetvařovat se, že je příliš unavená na pokračování? Odpověď už znám. Jdu dál s hrdostí na to, co mám za sebou, s pokornou díky za pomoc a s určitou zodpovědností za závazky, které v mém srdci zanechala všechna ta jména mé jediné identity – Aleš Fajx, Endralon Niuuhalast, Rajneesh Pranapati a Antonín Deliš.
Teď nezbývá než otevřít dveře i vám do té části, která zůstala mou pravdou i potom, co jsem spadl sám do bahna. Web je na světě a já do něj vstupuji spolu s vámi. Tak hola hej, vyskoč se mnou na můj nový web, prozkoumej ho s dětskou radostí a připomeň si se mnou naši společnou cestu. Budu se těšit.
