Na Světě knihy jsem neseděl sám.
Čtyři dny jsme v kolektivní expozici sdíleli jeden zvláštní prostor — knihy, roll-upy, krabice, stres, smích, ranní stavění stánků i večerní vyčerpání. A první minuty? Upřímně: byli jsme tam jak sardinky na talíři paní Clackettové z Noises Off.
V naší řadě byl Můj Výletník. Jemný, hravý svět výletů, zvířecích průvodců, samolepek a rodinných cest po Česku. A samozřejmě mě okamžitě přitáhl Český ráj. Karlovarsko, tehdy ještě „neohmatané“, jak říkala autorka, skončilo v rukách taky.
U Petry Lecnarové jsem zase objevil Modřanského Mikeše. A najednou se začaly otevírat zvláštní spojnice: moje píseň Modř z alba Usuš své vlasy v 15:30, 2:45, promítání filmu Babičky v modřanském biografu… a dokonce i vzpomínka na mého prvního kluka, který byl právě z Modřan. Vidíte sami, co všechno dokáže otevřít jeden kocour.
Nakladatelství Mlýn ze Šumperka mi připomnělo, že se do Šumperka budu muset zase vydat za přáteli. A hlavně jsem si od nich odnesl Dopisy z Bihoru od Sándora Mándokyho — knihu, která na mě pokukovala celé čtyři dny. Děkuju také paní od stolu za občasné hlídání mého černozlatého chaosu a za to, že přežila moji horečnatou veletržní aktivitu.
Kluci z Euskaldunu byli prima chlapíci s balónky. Několik hodin jsem přemýšlel, co ty balónky znamenají, dokud jsem neuviděl jejich titul Balónky zakázány. A kvůli těm balónkům jsem si dokonce myslel, že právě oni jsou sci-fi sekce vedle nás.
Jenže sci-fi patřilo Velesu.
Knihy Veles se nakonec přesunuly do jiného stanu, čímž nám ostatním vlastně udělalo trochu víc prostoru k nadechnutí. A byli mi blízcí. Možná i proto, že mi na veletrhu chyběla moje Dvojzář. Ta by mezi fantastikou, podivnými světy a sci-fi působila úplně přirozeně.
S Veronikou Hurdovou jsme se potkali už při samotném stavění stánků. Současně jsme vytahovali roll-upy a chystali své malé světy. Měl jsem radost z jejího úspěchu a z toho, jak si lidé nacházeli cestu k jejím knihám. A nakonec jsem si odnesl i Réviho.
Děti jsou taky lidi se u stolu střídali právě s Veronikou. Mně byly samozřejmě blízké jejich kartičky. Kdo vytvořil víc karetních sad než já? Snad už jen Doreen Virtue. Ty jejich jsou ale o vztazích s dětmi — a tenhle svět znám přece jen jinak než oni. Já měl své karty tentokrát spíš jako pojistku, kdyby se vyprodaly knihy. Což se nestalo. Ale připravený jsem byl.
Nakladatelství Solidarita působilo vedle mého stolku skoro až nečekaně klidně a organizovaně. Vedle jejich červeného banneru jsem si občas připadal jako narušitel veřejného pořádku se svými věštbami, černozlatými plakáty a pobíháním mezi knihami.
Univerzita Jana Evangelisty Purkyně měla stůl plný věcí, které by si člověk potřeboval v klidu sednout a opravdu prozkoumat. A vlastně mě mrzí, že jsem si na to neudělal víc času. Jenže člověk během těch čtyř dnů nezvládne všechno. A to je někdy trochu škoda.
A pak tu byla i Ina Berger. Nevedli jsme dlouhé rozhovory. Spíš jsem ji během veletrhu vídal sedět na dálku u její části stolu. Ale i takové přítomnosti patří do paměti podobných akcí.
A někde naproti celé té naší straně haly jsem našel ještě jedno spojení — s Nikol Kulovou. Nejdřív jen krátké rozhovory, pak večírek autorů, další setkání, Pavel Tomeš, David, Ingrid… a najednou člověk zjistí, že si z veletrhu neodnáší jen knihy, ale i nové tváře, hlasy a zvláštní pocit, že některá setkání nepřišla náhodou.
A možná právě tohle bylo na kolektivní expozici nejhezčí.
Nešlo jen o jednotlivé knihy. Šlo o malé světy, které se na pár dní ocitly vedle sebe. O sousedství, která by jinak nikdy nevznikla. O hlídání stolů, sdílenou únavu, rychlé rozhovory mezi lidmi a chvíle, kdy člověk zjistí, že si z veletrhu neodnáší jen vlastní zážitky — ale i kusy světů ostatních.
