Možná nebyla náhoda, kde jsem na Světě knihy seděl.
Vedle mého stolu bylo nakladatelství Mlýny a po celou dobu tam měli rozloženou knihu o heraldice. Erby, znaky, rody, paměť, symboly. Několik dní to leželo vedle mě, zatímco já seděl u svého černozlatého stolu mezi knihami, plakáty, věštbami, QR kódy, lampičkami a vlastním jménem.
Tehdy jsem si neřekl: vytvořím si erb.
Spíš se ten obraz někam zapsal.
Na stole jsem měl svoje knihy, svoje logo, svoje jméno a všechno, co jsem za ty roky vytvořil. Nebyl to rodový stůl. Nebyl to zděděný znak. Nebylo to místo, které by mi někdo předal.
Bylo to místo, které jsem si musel vytvořit.
A možná právě proto mi po veletrhu začal dávat smysl erb. Ne jako nárok na šlechtu. Ne jako hra na staré rody. Ale jako znak člověka, který si zvolil vlastní jméno, vlastní hlas a vlastní způsob, jak nezmizet.
V mém současném logu je andělská slza.
Není to obyčejná kapka. Je to moje spojení s anděly hvězdného Avalonu, s duchovní minulostí a s prožitkem, že i andělé pláčou. Ta slza pro mě není dekorace. Je to znamení bolesti, která nezůstala jen bolestí. Něco v ní léčí a zároveň pálí. Nese lásku i zranění, světlo i smutek.
V moderní podobě je růžovo-magenta, zářící, téměř digitální. Na stole na Světě knihy byla vidět jako moje značka, moje současnost, můj podpis.
V erbu se tahle andělská slza může proměnit v drahokam.
Ne proto, aby ztratila svůj původ. Naopak. Aby získala starší, hlubší, téměř heraldickou podobu.
Logo je andělská slza jako světlo.
Erb je andělská slza jako kámen paměti.
V tom znaku jsou havrani, knihy, brk, meč, archivy, černá, zlato a světlo. Všechno, co ke mně nějak patří. Psaní jako jemnost i obrana. Kniha jako důkaz existence. Archiv jako minulost, kterou člověk nezahodí, ale přetvoří. Havran jako posel mezi smrtí, pamětí a hlasem.
A do toho všeho se otiskl i smutek.
Během Světa knihy mi zemřela tetička Slávinka. Veletrh pro mě proto nebyl jen radostná událost. Byl to zvláštní průchod. Několik dní veřejnosti, knih, rozhovorů, odvahy a vyčerpání — a zároveň velmi tiché bolesti.
Někteří lidé vám ve chvíli smutku řeknou, že život se s nikým nepáře. Jako by to byla moudrost. Jako by bolest potřebovala ještě lekci z tvrdosti.
Já s tím nesouzním.
Ne proto, že bych nevěděl, že svět umí být nelítostný. Právě naopak. Vím to velmi dobře. Jen si nemyslím, že odpovědí na bolest má být další zatvrdnutí.
Když někdo řekne, že mu zemřel blízký člověk, nepotřebuje hned slyšet, že život je tvrdý. To právě cítí až příliš. Potřebuje soucit. Ticho. Přítomnost. Jednu větu, která ho nebude opravovat.
Moje knihy nevznikají z míst, kde se smutek rychle uklízí ze stolu. Vznikají z míst, kde se mu dá tvar. Hlas. Obraz. Věta. Možná i erb.
Ten erb je proto i odpověď na svět, který umí říct „život se s nikým nepáře“, ale neumí chvíli mlčet vedle cizí bolesti.
Není veselý. Ani nemá být. Je černý, zlatý, slavnostní, temný, trochu přepjatý, trochu pohřební a trochu autorský. Je v něm něco z mého stolu na Světě knihy. Něco z mého loga. Něco z mých knih. Něco z mého smutku. Něco z toho, že jsem se rozhodl být vidět pod jménem, které jsem si vybral.
Antonín Deliš.
Ne jméno, které má někomu něco dokazovat. Ne jméno, které má někoho v rodině ohrožovat. Jméno, pod kterým můžu nést vlastní práci.
A možná právě proto ten erb není erbem rodu.
Je erbem stopy.
Knihy existují. Stůl existoval. Lidé přišli. Věštby si odnesli. Fotografie zůstaly. Texty zůstaly. Jméno zůstalo.
A hlas, který jednou vznikne, se už nedá tak snadno vrátit do ticha.
Hlas přežije ticho.
