Před Světem knihy většinou mluvím hlavně o věcech, které už existují fyzicky. O knihách, stolech, tisku, podpisu, cestě do Prahy.
Jenže paralelně s tím se pořád dějí i jiné věci. Tišší. Dlouhodobější.
Druhý díl pentalogie Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 je už nějakou dobu ve mně kompletně poskládaný. A teď je konečně rozepsaný.
Podtitul zůstává:
Otoč-se | než-sko-číš.
Zároveň mám pocit, že se kolem té série začalo něco měnit. Ne v samotném příběhu — ten znám dlouho. Ale v tom, jak hluboko jeho důsledky sahají.
V posledních měsících se ve mně totiž mnohem silněji rozevřel prostor toho, co přijde po třetím dílu.
Najednou vidím, že některé věci byly od začátku jen předzvěstí.
Druhý díl je podzimní. Těžší. Pomalejší. Praha se zkracujícím světlem, návraty do školy, unavená těla po trénincích, napětí mezi Viktorem a Tomem, které se už nedá jednoduše schovat pod vztek nebo ironii.
A někde pod tím vším už začíná růst něco mnohem většího.
Nechci nic spoilovat.
Jen říct, že ten svět pořád žije. A že po tomhle dílu začnou věci nabírat na obrátkách.
