1. díl - Žár pod hladinou

10.7.

Odpolední slunce tluče do skleněné kopule bazénu a mění ji v obří zvětšovací čočku. Vzduch se tetelí, hlasy se rozpouštějí do dutého ševelu, který by mohl být i šuměním moře za stěnou. Každá kapka potu klouže po kůži jako rychlá, horká slza. Ticho tu voní po chloru a připalujícím se plastu – a přesto je v něm nádech očistného klidu, chvilkové prázdnoty.

Viktor — deník

Krev se mísila s pěnou vody a odtékala do mřížky, rudá jako brokát. Tom neřekl nic; díval se skrz mě, jako bych byl jen dlaždička na stěně. Sprcha hučela, ale slyšel jsem jen vlastní tep a cinkání kapek o kachle. Tony v tichu plaval dál… Chtěl jsem natáhnout ruku k Tomovi, ale uvnitř mě něco křičelo, že musím zůstat potichu – ta bolest nebyla moje.

TONY

Cítím na sobě jeho pohled, zatímco plavu. Tom Záhorský, můj věčný obdivovatel a zároveň rival. Nevím, jestli si všímá, že o jeho přítomnosti vím, ale rozhodně to nedávám najevo. Soustředím se jen na svůj trénink, na každý záběr, na každý nádech a výdech.

Voda mi klouže po těle, cítím její chlad i odpor, který musím překonávat. Je to jako meditace, způsob, jak uniknout všemu tam venku, včetně Tomových očí, které mě sledují. Možná doufá, že si ho všimnu, že mu věnuji pozornost, ale já si držím odstup.

Přesto cítím to napětí mezi námi, tu elektrizující energii, která se téměř dotýká mé kůže. Je to jako neviditelná síla, která nás přitahuje, i když se snažíme udržet si odstup. Vím, že Tom po mně touží, vidím to v jeho očích pokaždé, když se na mě podívá. Ale já si nemohu dovolit podlehnout, nemohu si dovolit ztratit kontrolu.

Míjím ho, když obrátím na konci bazénu, a na zlomek vteřiny se naše oči setkají. V tom pohledu je tolik nevyřčeného, tolik potlačované touhy. Ale já ten moment přeruším, odvrátím zrak a plavu dál, jako by se nic nestalo.

Vím, že ho to musí frustrovat, ta moje nedosažitelnost. Možná si myslí, že si s ním jen hraju, že si užívám tu moc, kterou nad ním mám. A možná má pravdu. Možná je mi příjemné vědět, že po mně touží, že na mě nemůže přestat myslet.

Ale zároveň vím, že nemohu překročit tu hranici. Jsem jeho vzor, jeho idol, a to se nesmí změnit. Musím si udržet odstup, i když je to čím dál těžší. I když mě to samotného stojí všechnu sílu, kterou mám.

A tak plavu dál, ponořený do své vlastní hlavy, do rytmu svého těla. Je to jediný způsob, jak uniknout tomu napětí, té přitažlivosti, která mezi námi vibruje. Jediný způsob, jak zůstat sám sebou, aniž bych se ztratil v Tomových toužebných očích.

* * *