017.03 TONY – První zlom 4.8. v 07:00 – 10:00

Držím stopky, oči pálí od nevyspání. Prsty se mi třesou, ale snažím se, aby to nikdo neviděl. Sleduju Viktorův boj s vodou, jeho pohyby jsou dneska těžký, nepřirozený. Něco se děje.

„Sakra,“ zašeptám, když vidím, jak mu u sedmdesátého pátého metru selhává dech. Čas běží, stopky tikají, ale Viktor se topí ve vlastním rytmu. Nemá drajv, není to on.

Tohle není plavec, kterýho znám.

Přeskočím ohrádku a přiblížím se k okraji.

„Sedm ven, tři dovnitř!“ zařvu, jak nejhlasitěji dokážu. Vím, že tohle mu pomáhá. Moje vlastní technika, kterou jsem ho naučil jednou, když měl záchvat paniky na střeše. Vidím, jak se snaží chytit rytmus, ale jeho tělo ho dneska zrazuje.

Trenér Bromlil si odplivne.

„Horší než včera, dvě vteřiny.“ Jeho hlas je suchej, studenej, jako vždycky. Bromlil nevidí lidi, vidí jen čísla. Nechápe, že dneska se děje něco jinýho.

Zapisuju čas do tabulky, ruka se mi třese ještě víc. Voda cáká na papír, dělá z čísel rozmazaný skvrny. Tom proplouvá kolem, ani se nepodívá na Viktora. Jeho tělo je dokonalej stroj, perfektně vyladěnej. Vytahuje se z bazénu, voda z jeho vlasů kape na dlaždice.

Ťuk, ťuk, ťuk.

Jako tikot časovaný bomby.

Mezi těma dvěma to vře. Nevím, co se stalo, ale vím, že se něco děje. Cítím to pokaždý, když jsou v jedný místnosti. Elektřina. Napětí. Jako před bouřkou.

„Dobrá práce,“ řeknu Tomovi, když si sedá vedle mě. Mlčí, jen přikývne. Jeho oči sledují Viktora, jak se snaží vydejchat u okraje bazénu. Nedokáže skrýt ten pohled – směs vzteku, zvědavosti a něčeho, co nedokážu pojmenovat.

„Mohl bys mu pomoct s tím dýcháním,“ navrhnu tiše.

Tom se na mě podívá, jako bych mu nadával.

„Proč bych měl?“

„Protože jsi nejlepší v technice.“

„Ať mu pomůže někdo jinej,“ odsekne. „Třeba ty.“

Vzdychnu.

„Tome, tohle nikam nevede.“

„Co nikam nevede?“

„Tohle. Vy dva. Ta válka.“

Tom ztuhne. Vím, že jsem se dotkl bolavýho místa.

„Není žádná válka,“ odpoví ledově. „Jen ho nemám rád.“

„Proč?“

„Nemám na to čas.“

Vždycky když se dostanu k jádru věci, vysmekne se. Klasickej Tom. Skvělej v bazénu, ztracenej mimo něj.

Viktor se konečně vyškrábe z vody. Jeho tělo je bledší než obvykle, pod očima má tmavý kruhy. Když si sedne vedle mě, ucítím zvláštní vůni…

„Seš v pohodě?“ zeptám se tiše.

Pokrčí rameny.

„Jasně.“

„Nelži mi.“

Usměje se.

„Všichni máme špatný dny.“

„Co se stalo včera?“

„Nic.“

Bromlil zapíská další sérii.

„Záhorský, Leung, Burda! Na bloky!“

Vstanu, sundám si tričko a natáhnu si plaveckou čepici. Viktor mi podá gumičku – tu samou, co jsem mu dal před týdnem. Je roztažená, opotřebovaná. Používal ji často.

„Díky,“ řeknu. „Ale mám jich víc. Nech si ji.“

„Už ji nepotřebuju,“ odpoví tiše.

Něco v jeho hlase mě zarazí.

„Co tím myslíš?“

Bromlil znovu zapíská.

„Leung! Na blok!“

Nemám čas na odpověď. Vyskočím na startovní blok, ale oči mám pořád na Viktorovi. Sedí tam, ramena svěšená, dívá se někam do prázdna. Tohle není únava. Tohle je něco jinýho.

„Start!“

Skáču do vody, která mě objímá jak milenec. Moje tělo zná každej centimetr tohohle bazénu, každou molekulu chlorovaný vody. Tady jsem doma. Tady rozumím světu.

Ale dneska mi to nepomáhá. Myšlenky se mi rozutíkají k Viktorovi, k Tomovi, k tomu divnýmu napětí mezi nima. Co se stalo? Proč se Viktor chová, jako by se vzdával? Proč Tom předstírá, že ho nenávidí, když ho pořád sleduje koutkem oka?

Něco mi uniká. Nějaká část skládačky, kterou nevidím.

Když se vynořím u stěny, zahlídnu, jak Viktor balí věci. Nepřevléká se, jen hází mokrý ručník do tašky. Bromlil na něj něco křičí, ale Viktor ho ignoruje. To nedělá nikdo. Nikdy.

„Hej!“ zavolám, když vylezu z bazénu. „Kam jdeš?“

Viktor se na mě podívá a v jeho očích vidím něco, co mě vyděsí. Prázdno. Rezignaci.

„Potřebuju pauzu,“ řekne.

„Od tréninku?“

„Od všeho.“

Voda ze mě kape na podlahu, tvoří malou louži mezi náma. Všichni kolem ztichnou. I Tom se zastaví a sleduje scénu. Vidím, jak mu po tváři přeběhne něco jako překvapení, možná i starost. Ale rychle to zakryje.

„Proč?“ zeptám se tiše.

Viktor se na mě podívá a na chvíli vidím v jeho očích záblesk toho starýho Viktora – kluka, kterej se nikdy nevzdává.

„Je toho na mě moc.“

Nikdo neví, co na to říct. Bromlil zuří, ale mlčí. Tom zírá, ale tváří se, že ho to nezajímá. A já stojím mezi nima, mokrej, zmatenej a s pocitem, že se něco důležitýho láme.

Viktor se otočí k odchodu. Když prochází kolem Toma, na vteřinu se zastaví. Neřeknou si ani slovo, jen na sebe zírají. A v tom pohledu je všechno – hněv, zmatek, touha, strach.

Pak Viktor odejde a nechá za sebou jen mokrou stopu na dlaždicích a ticho těžší než olovo.

Něco se stalo mezi těma dvěma. Něco, co je změnilo. A mám pocit, že dokud nezjistím co, nebudu moct pomoct ani jednomu z nich.

Bazén najednou vypadá prázdnější, i když je plnej lidí. Jako by s Viktorem odešla i část tý energie, která držela náš tým pohromadě.

„Pokračujeme!“ zařve Bromlil, ale jeho hlas zní dutě. „Další série!“

Startovní píšťalka mě vytrhne z myšlenek. Skáču do vody, ale cítím, že dneska neplavu jen já. Plavu v proudech, který vytvořili Tom a Viktor, a který mě táhnou do hlubin, kde jsem ještě nikdy nebyl.